Mezi povinností a láskou: Příběh starší sestry

„Martino, prosím tě, už to nezvládám! Mamka dneska zase upadla a já nevím, co mám dělat!“ volala mi večer moje mladší sestra Jana, hlas se jí třásl a v pozadí jsem slyšela matčino slabé sténání. V tu chvíli jsem seděla v tramvaji číslo 22, vracela se z práce a v hlavě mi vířily myšlenky na nedokončený projekt, který jsem měla odevzdat do rána. Ale místo toho jsem vystoupila o dvě zastávky dřív a běžela k nim domů.

Jsem ta starší. Ta, která vždycky všechno zařídí. Když nám bylo deset a šest, byla jsem to já, kdo Janě utíral slzy, když se bála tmy. Když nám bylo dvacet a šestnáct, byla jsem to já, kdo jí podepisoval omluvenky do školy, protože máma byla v práci na směny a táta už dávno odešel. A teď, když je mi třicet osm a Janě třicet čtyři, pořád jsem to já, kdo drží naši rodinu pohromadě.

V bytě to páchlo nemocí a starobou. Mamka ležela na gauči, oči zarudlé od pláče i bolesti. Jana pobíhala kolem s mokrým hadrem v ruce. „Promiň, Marti, já už fakt nevím…“ začala se omlouvat Jana, ale já ji přerušila: „To je v pohodě. Zavoláme doktora.“

Zatímco jsem hledala číslo na pohotovost, hlavou mi běželo: Proč zase já? Proč vždycky všechno padá na mě? Jana má přece taky ruce a nohy. Ale pak jsem se podívala na její unavenou tvář a bylo mi jasné, že je stejně vyčerpaná jako já.

Doktor přijel za půl hodiny. „Paní Novotná potřebuje klid a hlavně pravidelnou péči. Už by neměla být sama,“ řekl nám suše. Když odešel, nastalo ticho. Jana se rozplakala: „Já už nemůžu! Mám práci, děti… Nemůžu tu být pořád.“

„A co si myslíš, že já můžu?“ vyjela jsem na ni ostřeji, než jsem chtěla. „Taky mám práci! A taky bych si někdy chtěla žít svůj život!“

Jana se na mě podívala s výčitkou: „Ty jsi vždycky byla ta silná. Já to prostě nezvládám.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Pryč z toho bytu, pryč od odpovědnosti, pryč od role té silné. Ale místo toho jsem zůstala. Uklidila jsem mamku do postele, uvařila čaj a pak jsme s Janou seděly v kuchyni a mlčky popíjely kafe.

„Víš,“ začala Jana tiše, „já ti závidím. Že jsi taková pevná. Já bych to chtěla umět.“

„Není co závidět,“ řekla jsem hořce. „Nikdy jsem neměla na výběr.“

Doma mě čekal prázdný byt. Můj přítel Petr mi nechal na stole vzkaz: „Volal jsem ti třikrát. Zase jsi u mámy? Zavolej mi.“ Zvedla jsem telefon, ale neměla sílu mu vysvětlovat, proč zase dávám přednost rodině před naším vztahem.

Další dny byly jako přes kopírák. Práce – mamka – hádky s Janou – výčitky od Petra – únava – bezmoc. Jednou večer mi Petr řekl: „Martino, takhle to dál nejde. Buď začneš myslet i na nás dva, nebo…“ Nedořekl to, ale věděla jsem přesně, co tím myslí.

Seděla jsem na balkoně s hrnkem studené kávy a dívala se na noční Prahu. V hlavě mi zněla slova doktora: „Paní Novotná potřebuje pravidelnou péči.“ A taky Petrova slova: „Buď my dva, nebo tvoje rodina.“

Začala jsem přemýšlet o domově pro seniory. Jenže když jsem to navrhla Janě i mamce, obě mě obvinily z bezcitnosti.

„To bys mě tam fakt dala?“ ptala se mamka s očima plnýma slz.

„A co mám dělat? Už nemůžeme dál takhle žít! Ani jedna z nás!“ křičela jsem zoufale.

Jana mě obvinila: „Ty chceš mít klid! Ale mamka tě potřebuje!“

„A kdo potřebuje mě?“ vykřikla jsem poprvé v životě nahlas otázku, která mě pálila už roky.

Následující týdny byly peklo. Petr se odstěhoval ke kamarádovi. Jana se mnou skoro nemluvila. Mamka byla čím dál slabší a já měla pocit, že se rozpadám na kusy.

Jednou večer mi volala Jana: „Marti… promiň mi všechno. Já už fakt nemůžu dál. Pojďme to vyřešit spolu.“

Seděly jsme pak s Janou u stolu v kuchyni a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu otevřeně mluvily o strachu, únavě i vzteku. Dohodly jsme se na střídavé péči a začaly hledat pomoc – pečovatelku i psychologa pro sebe.

Mamka nakonec souhlasila s pečovatelkou a po čase i s krátkodobým pobytem v domově pro seniory na odlehčení.

Petr se ke mně nevrátil. Ale poprvé po letech jsem měla pocit, že dýchám pro sebe – ne jen pro ostatní.

Někdy si říkám: Je správné obětovat vlastní štěstí pro rodinu? Kde je hranice mezi láskou a sebeobětováním? Co byste udělali vy na mém místě?