Slunce pro cizí životy: Příběh o malé Aničce a posledním rozloučení

„Ne, prosím, ještě ne…“ šeptala jsem a tiskla drobnou ručku své Aničky, zatímco kolem nás v nemocničním pokoji panovalo ticho, které by se dalo krájet. Venku za oknem pršelo a kapky bubnovaly do parapetu v pravidelném rytmu, jako by odpočítávaly čas, který nám zbýval. Sestřička Jana mi položila ruku na rameno a tiše řekla: „Ivano, je čas.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Anička ležela nehybně na posteli, její tvář byla bledá, ale pořád tak krásná. Její oblíbený plyšový králíček ležel vedle ní a já jsem si zoufale přála, aby se stal zázrak. Ale zázraky se v Motole nestávají každý den.

„Mami?“ ozvalo se ode dveří. Byl to můj manžel Petr, který se snažil být silný, ale jeho oči byly zarudlé od pláče. „Musíme to udělat. Je to to jediné správné.“

Zavřela jsem oči a snažila se vybavit si všechny chvíle s Aničkou – její první smích, první kroky v našem panelákovém bytě na Proseku, jak se smála, když jsme jí četli pohádky před spaním. Jak je možné, že to všechno končí tak brzy?

Před týdnem byla Anička ještě zdravá. Jenže pak přišla horečka, kterou jsme nejdřív považovali za obyčejnou chřipku. Když ale začala ztrácet vědomí, jeli jsme okamžitě na pohotovost. Lékaři nám oznámili diagnózu – meningitida. A pak už šlo všechno strašně rychle.

„Paní Novotná,“ řekl primář Dvořák s vážným výrazem, „vaše dcera je ve stavu mozkové smrti. Vím, že je to nesmírně těžké, ale chtěl bych s vámi mluvit o možnosti darování orgánů.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Jak mám rozhodnout o něčem takovém? Petr mě vzal za ruku a poprvé v životě jsem viděla svého muže zlomeného.

„Ivano,“ šeptal mi do ucha později večer doma v kuchyni, když jsme seděli u stolu a před námi stál nedopitý hrnek čaje. „Anička by mohla zachránit jiné děti. Nemůžeme ji už vrátit, ale můžeme dát naději jiným rodičům.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jaké by to bylo být na druhé straně – být matkou dítěte, které čeká na transplantaci. Vzpomněla jsem si na sousedku paní Květu z vedlejšího vchodu, která přišla o syna při autonehodě a nikdy se z toho nevzpamatovala.

Ráno jsem se rozhodla. Podepsala jsem papíry a vrátila se do nemocnice za Aničkou. Sestřičky mi nabídly, že můžu být u ní až do konce. Seděla jsem u její postýlky, hladila ji po vláskách a zpívala jí její oblíbenou písničku: „Prší, prší…“

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešla moje maminka. „Ivanko,“ řekla rozechvěle, „jsi statečná holka. Já bych to nedokázala.“

Rozplakala jsem se jí v náručí. „Mami, já nevím, jestli je to správné… Ale nechci, aby Aniččina smrt byla zbytečná.“

V tu chvíli zazvonil můj mobil. Byla to moje sestra Lucie: „Ivano, slyšela jsem… Jsem na cestě za tebou.“

Celá rodina se během pár hodin sjela do nemocnice. Každý měl jiný názor – tatínek byl proti darování orgánů, tvrdil, že je to proti přírodě. Lucie mě objímala a říkala: „Já bych to udělala taky.“ Petr mlčel a jen mě držel za ruku.

Večer přišel primář Dvořák znovu: „Děkujeme vám za vaše rozhodnutí. Díky vaší dceři budou moci žít další tři děti.“

Ten pocit byl zvláštní – směs bolesti a hrdosti. Věděla jsem, že už nikdy neuslyším Aniččin smích ani neuvidím její první den ve školce. Ale někde tam venku budou jiné děti žít díky ní.

Po pohřbu jsme se s Petrem dlouho nemohli najít cestu zpět k sobě. Každý z nás truchlil jinak – já potřebovala mluvit o Aničce každý den, Petr se uzavřel do sebe a začal trávit víc času v práci. Jednou večer jsem ho našla sedět potmě v obýváku s Aniččiným králíčkem v ruce.

„Myslíš, že jsme udělali správně?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem: „Nevím… Ale věřím tomu.“

Dnes už uplynul rok od Aniččiny smrti. Každý den myslím na to, jak by asi vypadala dnes – jestli by měla ráda školku nebo by radši běhala po hřišti s ostatními dětmi z našeho sídliště.

Někdy dostanu anonymní dopis od rodičů jednoho z dětí, kterému byly transplantovány Aniččiny orgány. Píšou mi o tom, jak jejich dcera zase může běhat a smát se. Je to zvláštní útěcha.

Občas si kladu otázku: Udělala bych to znovu? Měla bych tolik odvahy i podruhé? A co byste udělali vy na mém místě?