Bratrovo auto na mé jméno – Příběh české rodinné pasti

„Tohle už je poslední šance, Tomáši. Jestli mi teď nepomůžeš, přijdu o všechno.“ Bratrův hlas zněl naléhavě, skoro až zoufale. Seděli jsme v kuchyni u mámy v paneláku na Jižním Městě, kde jsme oba vyrůstali. Vzduch byl těžký, voněl po kávě a cigaretách, které si Petr nervózně zapaloval jednu za druhou.

Byl to můj mladší bratr. Vždycky byl trochu střelený, ale nikdy bych nevěřil, že ho život semele až takhle. Přišel o práci, rozvedl se a teď mu exekutor hrozil zabavením auta. „Když to auto přepíšeš na sebe, Tomáši, nikdo mi ho nevezme. Já ti to pak splatím, fakt. Jenom potřebuju trochu času.“

Věděl jsem, že bych měl říct ne. Ale když jsem viděl jeho oči – ty samé oči, které mě kdysi prosily, abych ho nevydal mámě, když rozbil okno ve sklepě – prostě jsem nemohl. Podepsal jsem papíry a auto bylo oficiálně moje.

První týdny byly v pohodě. Petr jezdil do práce, občas mi zavolal, že všechno klape. Jenže pak začaly chodit dopisy. Nejprve pokuta za rychlost – 2 000 korun. Pak další za parkování v modré zóně na Vinohradech. A pak přišel dopis od exekutora: dluh 45 000 korun za nezaplacené povinné ručení.

„Co to má znamenat?“ vyjel jsem na něj, když jsme se potkali u mámy na obědě. „Říkal jsi, že všechno platíš!“

Petr se tvářil provinile. „Promiň, Tomáši, nějak se to nakupilo… Ale neboj, dám to do pořádku.“

Jenže nic do pořádku nedal. Naopak – začal se mi vyhýbat. Nezvedal telefon, neodpovídal na zprávy. Máma mě prosila, ať na něj nejsem tvrdý. „Je to tvůj bratr, Tomáši. Každý může udělat chybu.“

Jenže já už byl po krk v jeho problémech. Exekutor mi obstavil účet a já neměl na nájem. Přítelkyně Jana mi vyčítala, že kvůli Petrovi riskuju naši budoucnost. „Proč se pořád obětuješ pro někoho, kdo tě jen využívá?“ křičela na mě jednou večer v kuchyni.

Nevěděl jsem, co jí odpovědět. Vždycky jsem věřil, že rodina je nade vše. Ale teď jsem měl pocit, že mě vlastní krev stahuje ke dnu.

Jednou večer jsem našel Petra v hospodě U Tří růží. Seděl u stolu sám, před sebou pivo a pohled upřený do prázdna.

„Petr, musíme si promluvit,“ začal jsem.

Zvedl ke mně unavené oči. „Já vím… všechno jsem zkazil.“

„To není jen o tobě! Kvůli tobě mám exekuci na krku! Víš vůbec, co to znamená?“

Mlčel. Pak tiše řekl: „Promiň… já už nevím, jak z toho ven.“

Seděli jsme tam dlouho mlčky. Nakonec jsem zaplatil jeho útratu a šli jsme domů každý jinam.

Další týdny byly peklo. Musel jsem si vzít půjčku, abych zaplatil dluhy za auto, které nikdy nebylo opravdu moje. Jana se odstěhovala k rodičům a řekla mi, že dokud si neudělám pořádek v životě, nechce mě vidět.

Máma se snažila Petra omlouvat: „On je jenom ztracený… potřebuje pomoc.“ Ale já už neměl sílu.

Jednoho dne mi přišel další dopis – tentokrát předvolání k soudu kvůli nezaplaceným pokutám. Seděl jsem v kuchyni a díval se na papír před sebou. Všechno ve mně křičelo vzteky i zoufalstvím.

Petr se mi nakonec ozval sám. „Tomáši… můžu přijít? Potřebuju s tebou mluvit.“

Když přišel, vypadal ještě hůř než posledně. „Chci ti všechno vrátit… Ale nemám nic. Ztratil jsem práci i byt.“

„A co mám dělat já?“ vybuchl jsem. „Mám přijít o všechno jen proto, že jsi můj bratr?“

Mlčel dlouho. Pak řekl: „Možná by bylo lepší… kdybych zmizel.“

Ten večer odešel a já ho od té doby neviděl.

Trvalo mi měsíce dostat se z dluhů a dát svůj život zase dohromady. Jana se ke mně nakonec vrátila – ale už nikdy jsme o Petrovi nemluvili.

Někdy v noci přemýšlím: Udělal bych to znovu? Pomohl bych mu i teď? Nebo bych měl konečně myslet jen na sebe?

Co byste udělali vy? Je rodina opravdu vždycky přednější než vlastní štěstí?