Utíkala jsem s dětmi před tyranem. Zůstala jsem opravdu sama?

„Mami, mám hlad…“ šeptá mi do ucha malá Anička a tiskne se ke mně ještě víc. Její bráška Honzík už dávno usnul, schoulený na mém klíně, ale ona nemůže spát. Ani já nemůžu. Sedím na studené chodbě paneláku na Jižním Městě, opřená o šedou zeď, a v hlavě mi běží tisíc myšlenek. Jak jsem se sem dostala? Kde jsem udělala chybu? A hlavně – co teď?

Před pár hodinami jsem ještě stála v kuchyni našeho bytu na Proseku a snažila se potichu zabalit pár věcí do igelitky. Petr, můj manžel, spal v obýváku, prázdné lahve od piva na stole, jeho chrápání dunělo celým bytem. Věděla jsem, že mám jen pár minut, než se probudí a začne zase řvát. Nebo hůř.

„Když mě opustíš, zabiju tě! Rozumíš?!“ slyšela jsem jeho hlas v hlavě, jako by stál vedle mě. Tyhle výhrůžky už byly skoro každodenní chleba. Ale dneska jsem už nemohla dál. Když mě večer udeřil před dětmi, něco ve mně prasklo. Podívala jsem se na Aničku a Honzíka – jejich vystrašené oči, jak se tisknou jeden k druhému – a věděla jsem, že musím pryč. Hned.

V noci jsem děti vzbudila a šeptem jim řekla, že jdeme na výlet. Neptaly se moc, byly zvyklé poslouchat beze slova. Vzala jsem je za ruce a potichu jsme vyklouzli z bytu. Srdce mi bušilo až v krku. Každý krok po chodbě byl jako výstřel. Ale Petr spal dál.

První myšlenka byla: Agáta! Moje nejlepší kamarádka už od základky. Vždycky říkala: „Kdyby se něco stalo, přijď ke mně.“ Věděla o Petrovi všechno. Kolikrát mě utěšovala, když jsem brečela do telefonu. Takže když jsme dorazili k jejímu domu na Chodově, byla jsem si jistá, že nám pomůže.

Zazvonila jsem. Dlouho nic. Pak se rozsvítilo okno v přízemí a za chvíli se otevřely dveře.

„Kdo je tam?“ ozval se rozespalý hlas jejího muže Pavla.

„To jsem já… Lucka… prosím tě, potřebuju pomoct…“

Chvíli bylo ticho. Pak se objevil Pavel ve dveřích v trenkách a tričku.

„A co tu děláš v noci? Agáta spí.“

„Prosím tě, Pavle… potřebuju jen na chvíli dovnitř… s dětmi… Petr…“ hlas se mi zlomil.

Pavel se zamračil a zavrtěl hlavou. „Hele, Lucko, tohle nejde. Máme svoje problémy. Nechci mít doma cizí hádky. Zkus to jinde.“

Dveře se zabouchly přímo před nosem. Stála jsem tam chvíli jako opařená, děti za mnou tiše plakaly.

Teď sedíme tady na chodbě cizího paneláku – ani nevím proč právě tady – a já nevím, co dál. Mobil mám vybitý, peníze skoro žádné. Přemýšlím, jestli mám jít na policii nebo do nějakého azylového domu. Ale co když mě Petr najde? Co když mi děti vezmou?

Slyším kroky na schodech. Srdce mi poskočí – co když je to někdo nebezpečný? Ale je to jen starší paní s taškou z Tesca.

„Co tu děláte?“ ptá se překvapeně.

Chvíli váhám, ale pak ze mě všechno vypadne – slzy, strach i zoufalství.

Paní si mě chvíli prohlíží a pak řekne: „Pojďte ke mně nahoru. Aspoň na čaj.“

Nevím proč, ale rozbrečím se ještě víc. Děti mě drží za ruku a jdeme za ní do malého bytu plného květin a starých fotek.

„Jmenuju se paní Novotná,“ představuje se a podává mi hrnek s čajem. „Měla jsem taky těžký život… Můj muž pil… Ale přežila jsem to.“

Sedíme spolu u stolu a já jí vyprávím svůj příběh. Děti konečně jedí rohlík s máslem a poprvé za celý den se usmějí.

Paní Novotná mi dává číslo na krizové centrum pro ženy a nabízí nám přespání na gauči.

V noci nemůžu spát. Přemýšlím o Agátě – proč mi nepomohla? Nebo spíš – proč jí Pavel nedovolil pomoci? Je přátelství opravdu tak křehké? A co bude dál?

Ráno volám do krizového centra a domlouvám si schůzku. Paní Novotná nám balí svačinu a objímá mě na rozloučenou.

Cestou v tramvaji děti konečně usínají v mém náručí. Dívám se z okna na šedé domy Prahy a přemýšlím: Udělala jsem správně? Mám právo brát dětem tátu – i když byl zlý? A najdu ještě někdy někoho, komu budu moct věřit?

Možná nejsem jediná, kdo někdy zůstal sám uprostřed noci… Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl ještě někomu věřit?