Mezi láskou k synovi a ztrátou domova: Můj narozeninový boj

„Tak co, mami, už víš, koho pozveš na oslavu?“ zeptal se mě Petr, můj jediný syn, když jsme spolu seděli v kuchyni u kávy. Jeho hlas byl opatrný, jako by čekal, že každé slovo může být rozbuškou. Věděla jsem, na co naráží. Na Janu. Na jeho ženu, kterou jsem nikdy nedokázala přijmout tak, jak by si přál.

V hlavě mi hučelo. Oslava padesátin by měla být radostná událost, ale místo toho jsem cítila jen tíhu. „Ještě nevím,“ odpověděla jsem vyhýbavě a upřeně sledovala šálek v rukou. „Možná to letos udělám jen v úzkém kruhu.“

Petr se zamračil. „Mami, Jana je součást rodiny. Víš, že bych chtěl, abys ji pozvala.“

Zavřela jsem oči a na okamžik si představila, jak by to vypadalo. Jana s tím svým věčně povýšeným úsměvem, její dvě děti pobíhající po bytě a já, která se cítím jako cizinec ve vlastním domě. Od té doby, co si ji Petr přivedl, nic není jako dřív. Dřív jsme byli s Petrem sehraná dvojka – po smrti jeho otce jsme byli jeden pro druhého vším. Ale Jana… všechno změnila.

Vzpomínám si na první setkání. Přivedl ji na nedělní oběd a já se snažila být milá. Ale když mi oznámil, že se budou brát a že Jana má dvě děti z předchozího manželství, něco ve mně prasklo. Nešlo o to, že by byly děti špatné – ale najednou jsem měla pocit, že už nemám místo v jeho životě. Že jsem přišla o domov.

„Mami, slyšíš mě?“ Petrův hlas mě vytrhl z myšlenek.

„Ano… promiň. Jen… potřebuju čas.“

Petr vstal a položil mi ruku na rameno. „Chci jen, abychom byli všichni spolu. To je všechno.“

Když odešel, zůstala jsem sedět v tichu a přemýšlela o tom, jak moc se všechno změnilo. Dřív jsme slavili narozeniny s rodinou a přáteli, smáli se a zpívali. Teď mám pocit, že musím volit mezi synem a vlastním klidem.

Večer jsem volala své sestře Lence. „Lenko, já nevím, co mám dělat. Když pozvu Janu, budu celý večer napjatá. Když ji nepozvu, Petr se urazí.“

Lenka povzdechla: „Tohle je těžké. Ale víš co? Možná bys měla zkusit s Janou promluvit. Otevřeně. Třeba i ona cítí napětí.“

Jenže jak? Vždycky když jsme spolu samy, konverzace vázne. Jana je mladší, má jiné zájmy – pořád mluví o bio potravinách a józe, zatímco já mám ráda klasickou svíčkovou a večery u televize.

Další den mi Petr napsal zprávu: „Jana by ti ráda pomohla s přípravami na oslavu.“

Zírala jsem na displej a cítila vztek i smutek zároveň. Proč mi musí pořád připomínat, že už nejsem ta hlavní žena v jeho životě?

Nakonec jsem se rozhodla Janu pozvat na kávu. Seděly jsme naproti sobě v obýváku a já hledala slova.

„Jano… víš, že mám narozeniny. Chtěla bych tě pozvat… ale upřímně nevím, jestli to zvládnu.“

Jana se na mě podívala a poprvé jsem v jejích očích zahlédla nejistotu.

„Vím, že to mezi námi není jednoduché,“ řekla tiše. „Ale Petr je pro mě vším a nechci stát mezi vámi.“

Chvíli jsme mlčely.

„Já jen… mám pocit, že už nejsem doma vítaná,“ přiznala jsem.

Jana sklopila oči. „To mě mrzí. Nikdy jsem nechtěla nikoho vytlačit.“

Bylo to poprvé, co jsme si otevřeně promluvily o tom, co nás trápí. Najednou jsem cítila úlevu i bolest zároveň – jako když si člověk sundá těsnou botu po dlouhém dni.

Oslava nakonec proběhla jinak než všechny předchozí roky. Jana přinesla domácí dort bez lepku (který mi upřímně moc nechutnal), děti mi namalovaly obrázky a Petr mi poděkoval za to, že jsme mohli být spolu.

Večer jsem seděla u okna s hrnkem čaje a přemýšlela: Je možné najít nový domov i tam, kde už všechno vypadá ztracené? Nebo je mateřská láska někdy sobecká? Co byste udělali vy na mém místě?