Mezi láskou a loajalitou: Můj boj přijmout jeho dítě

„Proč tu zase musí být?“ vyhrkla jsem ostře, sotva jsem uslyšela klíče v zámku. Petra jsem tím zaskočila. „Kláro, vždyť je to moje dcera. Má tu být kdykoliv chce,“ odpověděl tiše, ale v jeho hlase jsem slyšela napětí. Věděla jsem, že to není fér, ale nemohla jsem si pomoct. Každý víkend, kdy k nám Anička přijela, jsem cítila, jak se mezi nás s Petrem staví neviditelná zeď.

Když jsme se s Petrem poznali na večírku u kamarádky Jany, byla jsem okouzlená jeho klidem a smyslem pro humor. Všichni kolem mě měli pocit, že jsem konečně našla někoho, kdo mě dokáže rozesmát i v těch nejhorších dnech. Jenže už na druhé schůzce mi řekl: „Mám dceru. Je jí osm. Doufám, že ti to nevadí.“ Tehdy jsem jen mávla rukou. Děti přece nejsou problém, říkala jsem si. Ale jak moc jsem se mýlila!

První setkání s Aničkou bylo rozpačité. Seděla u stolu, pohupovala nohama a upřeně mě pozorovala. „Ahoj,“ řekla jsem nejistě. Ona jen kývla hlavou a dál mlčela. Petr se snažil navodit atmosféru: „Aničko, Klára má ráda zmrzlinu stejně jako ty.“ Ale Anička jen pokrčila rameny a odvrátila pohled. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním bytě.

S každým dalším víkendem se napětí stupňovalo. Petr byl rozpolcený – chtěl být dobrým tátou, ale zároveň nechtěl, abych se cítila odstrčená. Jenže já se odstrčená cítila pořád víc. Když Anička přišla, Petr jí věnoval veškerou pozornost. Společně vařili palačinky, hráli deskovky a smáli se vtipům, kterým jsem nerozuměla. Připadala jsem si jako cizinec v jejich světě.

Jednou večer jsem to nevydržela a vyčetla Petrovi: „Mám pocit, že když je tady Anička, pro tebe neexistuju.“ Petr se na mě podíval s bolestí v očích: „To přece není pravda. Ale je to moje dcera…“

Začala jsem žárlit na osmiletou holku. Připadala jsem si směšně a zároveň bezmocně. Když Anička odjela zpátky k matce, byla jsem zase šťastná – jenže pak mě trápily výčitky svědomí. Co je to za člověka, kdo nedokáže přijmout dítě svého partnera?

Jednoho dne mi volala moje maminka: „Kláro, ty jsi poslední dobou nějaká jiná. Co se děje?“ Rozplakala jsem se jí do telefonu: „Já to prostě nezvládám, mami. Miluju Petra, ale jeho dcera je pořád mezi námi.“ Maminka chvíli mlčela a pak řekla: „Víš, když jsem si brala tvého tátu, taky měl syna z prvního manželství. Nebylo to lehké. Ale časem jsme si k sobě našli cestu.“

Začala jsem přemýšlet o tom, co vlastně chci. Chci být s Petrem? Ano. Chci být součástí jeho života? Ano. Ale dokážu přijmout i Aničku? To už tak jisté nebylo.

Jednoho deštivého odpoledne přišla Anička s batohem na zádech a uplakanýma očima. Její maminka musela nečekaně do nemocnice a Petr byl v práci na služební cestě. Najednou jsme byly doma samy dvě. Seděla na gauči a tiše vzlykala.

„Aničko… chceš kakao?“ zeptala jsem se opatrně.

Pokrčila rameny: „Nevím.“

Udělala jsem jí kakao a sedla si vedle ní. Mlčely jsme dlouho. Pak najednou řekla: „Ty mě nemáš ráda.“

Zaskočilo mě to. „Proč si to myslíš?“

„Protože když tu jsem, jsi smutná.“

Nevěděla jsem, co říct. Byla to pravda? Byla…

„Víš, Aničko… já jenom nevím, jak být správná teta… nebo co vlastně jsem.“

Podívala se na mě těma velkýma očima: „Já taky nevím.“

V tu chvíli mi došlo, že nejsme soupeřky ani protivnice. Obě jsme jenom zmatené holky, které nevědí, jak spolu žít.

Od toho dne jsme začaly hledat společnou řeč. Nešlo to hned – někdy jsme se pohádaly kvůli maličkosti, jindy jsme spolu pekly bábovku a smály se mouce ve vlasech. Petr si všiml změny: „Jsem rád, že si rozumíte.“

Ale pořád to nebylo jednoduché. Když Anička přinesla ze školy obrázek rodiny a já tam nebyla nakreslená, bodlo mě to u srdce. Když mi jednou řekla: „Ty nejsi moje máma,“ rozplakala jsem se v koupelně.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Novotná mi pomohla pochopit vlastní pocity a přijmout fakt, že nemusím být dokonalá nevlastní máma hned od začátku.

Jednoho dne mi Anička podala malý papírek: „Pro Kláru – děkuju za kakao.“ Usmála jsem se poprvé upřímně.

Dnes už vím, že cesta k přijetí není jednoduchá ani rychlá. Stále mám obavy a někdy i žárlím na jejich vztah – ale už vím, že je to v pořádku.

Někdy večer sedím na balkoně a přemýšlím: Je možné milovat někoho a zároveň bojovat s vlastní nejistotou? Dokážeme někdy opravdu přijmout děti svých partnerů bez výhrad? Co byste udělali vy na mém místě?