Klid? Nejdřív splať hypotéku! – Drama české rodiny o vlastní domov

„Co to tady sakra děláš?!“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela dveře našeho bytu na Žižkově a místo klidu mě praštil do nosu cizí pach a spatřila jsem rozházené boty, cizí tašky a v kuchyni cizí hrnky. Moje sestra Jana se otočila od lednice, v ruce moje oblíbené hrnky s puntíky, a jen pokrčila rameny. „Maminka říkala, že tu můžu být, když jste pryč. Stejně tu máte prázdno.“

Zůstala jsem stát jako opařená. Po měsících dřiny, kdy jsme s manželem Petrem obraceli každou korunu, abychom zvládli splácet hypotéku na tenhle malý byt, jsme si konečně dovolili týdenní dovolenou v Jeseníkách. A teď… místo klidu mě vítal chaos. Jana bydlela u nás. Bez dovolení. A matka jí to zařídila za mými zády.

„Jano, to nemyslíš vážně! To je můj byt! Platíme ho s Petrem sami! Jak si můžeš jen tak přijít a zabydlet se tu?“ hlas se mi třásl vzteky i bezmocí. Jana jen protočila oči: „No tak se nečerti. Vždyť je to jen na chvíli. U táty už to nešlo vydržet a mamka říkala, že vy stejně nejste doma.“

V tu chvíli jsem měla chuť něco rozbít. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme s Petrem počítali poslední stovky před výplatou, protože nám banka zvedla splátky. Na to, jak jsme si odříkali kino, večeře i nové boty. A teď tu moje sestra žije zadarmo v našem bytě, protože máma rozhodla.

Zavolala jsem mámě. „Mami, co to má znamenat? Proč jsi pustila Janu do našeho bytu?“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval její unavený hlas: „No tak, Lucko, vždyť je to tvoje sestra. Pomoz jí trochu. Ty máš byt, ona ne. Ty jsi vždycky byla ta silnější.“

„Silnější? Nebo ta blbější, co všechno platí a dře? Mami, my máme hypotéku! Každý měsíc bojujeme o to, abychom měli kde bydlet! Jana nikdy nic nesplácela, nikdy nic nevydržela…“

„To není fér,“ přerušila mě máma. „Ty jsi vždycky všechno měla jednodušší.“

V tu chvíli mi došlo, že tohle není jen o jednom týdnu nebo jednom bytu. Celý život jsem byla ta „zodpovědná“, která musí pomáhat ostatním. Když táta odešel od mámy, bylo mi patnáct a musela jsem se starat o mladší sestru i domácnost. Máma chodila z práce unavená a já vařila večeře a hlídala Janu. Nikdy jsem si nestěžovala.

Ale teď? Teď mám vlastní život. Vlastní byt – nebo jsem si to aspoň myslela. A najednou mám pocit, že mi ho někdo krade.

Petr přišel domů o hodinu později a našel mě sedět na gauči s hlavou v dlaních. Jana byla zavřená v ložnici a telefonovala s kamarádkou.

„Co se stalo?“ zeptal se tiše.

„Jana tu bydlí. Máma jí to dovolila.“

Petr si povzdechl: „To snad není pravda… Lucko, musíme si stanovit hranice. Tohle není normální.“

Ale jak stanovit hranice v rodině, kde se očekává, že silnější vždycky ustoupí? Kde je normální brát ohledy na všechny kromě sebe?

Další dny byly peklo. Jana se chovala jako doma – vařila si kávu z našich zásob, používala moji kosmetiku a dokonce pozvala kamarádku na noc. Když jsem jí řekla, že tohle nejde, urazila se: „Ty jsi fakt lakomá! Máš všechno a nechceš se podělit!“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Opravdu jsem lakomá? Opravdu bych měla pomáhat sestře na úkor svého klidu? Petr byl naštvaný: „Lucko, tohle už není tvoje povinnost. Musíme ji požádat, aby odešla.“

Když jsme to Janě řekli, rozplakala se: „Vy mě vyhazujete? Vždyť jste rodina! Máma říkala…“

„Máma tu nebydlí,“ řekl Petr tvrději než já kdy dokázala. „A my potřebujeme klid.“

Jana odešla k mámě a ta mi další den volala: „Jsi bezcitná! Takhle se rodina nechová!“

Celé týdny jsme s mámou nemluvily. Bylo mi mizerně – měla jsem pocit viny i úlevy zároveň. Když jsem pak seděla večer na balkoně s Petrem a dívala se na světla Prahy, ptala jsem se sama sebe: Proč je v Česku pořád normální obětovat svůj klid pro rodinu? Proč je špatně říct ne?

Možná nejsem dokonalá dcera ani sestra. Ale poprvé v životě mám pocit, že mám právo na svůj vlastní domov.

A co vy? Myslíte si, že je správné obětovat svůj klid kvůli rodině? Nebo máme právo říct dost?