Naše dcera nám vyčítá, že jsme jí na svatbu nedali dost peněz. Zapomněla, že jsme zaplatili úplně všechno.

„To si snad děláš srandu, mami! Myslela jsem, že mi aspoň na svatbu dáte něco navíc, když už jste mi nikdy nekoupili pořádné auto nebo nezaplatili jazykový pobyt v Anglii jako rodiče od Jany!“ Klářin hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála u stolu, ruce v bok, oči plné výčitek. Já jsem jen mlčky seděla, v ruce hrnek s kávou, který se mi třásl tak, že jsem ho raději postavila zpátky na stůl.

„Kláro, vždyť jsme ti zaplatili celou svatbu. Od šatů přes hostinu až po fotografa. Všechno! Co ještě chceš?“ ozval se můj muž Petr, který se snažil zachovat klidný tón, ale i jemu už docházela trpělivost.

Klára protočila oči. „To je přece samozřejmost! Každý rodič platí dceři svatbu. Ale Jana dostala od rodičů ještě dvě stě tisíc na začátek do života! Vy jste mi dali co? Jenom tu svatbu!“

V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. V hlavě mi běžely vzpomínky na poslední rok. Jak jsme s Petrem počítali každou korunu, abychom Kláře splnili její sen o velké svatbě na zámku v Hluboké. Jak jsem běhala po květinářstvích, hledala nejlepší dort a domlouvala kapelu. Jak Petr bral přesčasy, abychom to všechno zvládli zaplatit. A teď tohle.

„Kláro, víš vůbec, kolik ta svatba stála? Přes tři sta tisíc! A tvůj Honza přispěl jen na prstýnky,“ řekla jsem tiše.

„No a co? On nemá bohaté rodiče jako vy! Vy jste mi to slíbili!“

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Vždycky jsem si myslela, že jsme Kláru vychovali dobře. Že bude vděčná za to, co pro ni děláme. Ale poslední měsíce byla čím dál víc nespokojená. Pořád srovnávala s ostatními. Pořád jí něco chybělo.

Petr vstal a odešel na balkon. Já zůstala sama s dcerou, která mě probodávala pohledem.

„Víš, Kláro,“ začala jsem opatrně, „my jsme ti chtěli dát krásný den. Chtěli jsme, abys byla šťastná. Ale nemůžeme ti dát všechno na světě.“

„To říkáte vždycky! Ale kdybych byla syn, tak byste mi dali byt nebo aspoň auto!“

Ta slova mě bodla do srdce. Vždyť jsme nikdy nedělali rozdíly mezi ní a jejím mladším bratrem Tomášem. Tomáš si na auto vydělal sám na brigádách a byt si pronajímá s kamarádem. Nikdy si nestěžoval.

Klára se rozplakala. „Já jen nechci být za chudou nevěstu! Všichni čekali, že dostanu aspoň něco do začátku…“

Objala jsem ji, i když jsem cítila spíš hořkost než lásku. „Kláro, my tě máme rádi. Ale musíš pochopit, že peníze nejsou všechno.“

Odešla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře.

Večer jsme s Petrem seděli u televize a mlčky koukali na zprávy. „Myslíš, že jsme ji rozmazlili?“ zeptal se najednou Petr.

Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Možná jsme jí chtěli dát to, co jsme sami nikdy neměli…“

Druhý den ráno přišla Klára do kuchyně s očima opuchlýma od pláče. „Promiňte mi to včera,“ řekla potichu. „Jen jsem byla unavená a vystresovaná.“

„To je v pořádku,“ odpověděl Petr a pohladil ji po vlasech.

Ale já věděla, že něco mezi námi prasklo. Že už nikdy nebudeme ta šťastná rodina jako dřív.

O týden později přišla Klára s Honzou domů na oběd. Celou dobu se tvářila kysele a Honza byl nervózní jak prvňák před tabulí.

Po jídle se Honza zvedl a začal: „Chtěli bychom vám poděkovat za všechno kolem svatby… Já vím, že to nebylo jednoduché.“

Klára jen mlčela a dívala se z okna.

Petr kývl hlavou: „To je v pořádku, Honzo.“

Pak už se o tom nikdy nemluvilo. Klára se odstěhovala do bytu v Praze a ozývala se čím dál míň. Když přijela na Vánoce, bylo to napjaté. Jako bychom byli cizí lidé.

Někdy v noci ležím v posteli a přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Proč naše dcera vidí jen to, co nemá? Je to dnešní dobou? Nebo jsme ji opravdu rozmazlili? Co byste udělali vy na našem místě?