Zůstat sama sebou: Příběh Jitky, která se nikdy nevzdala

„Jitko, už bys mohla konečně trochu zpomalit! Vždyť ti není dvacet!“ křičela na mě má dcera Markéta přes celou kuchyň, zatímco jsem si v sedm ráno oblékala sako a hledala klíče od auta. Její hlas byl plný starostí, ale i výčitek. „A proč bych měla?“ odpověděla jsem jí s úsměvem, i když uvnitř mě to bodalo. Věděla jsem, že jí vadí, jak žiju – že pořád pracuju, že chodím na koncerty, že se směju nahlas a nosím červenou rtěnku. Ale já jsem nikdy nechtěla být tou babičkou, která sedí doma a plete ponožky.

Když jsem byla mladá, říkali mi, že jsem moc chytrá na holku. Ve škole mě učitelé napomínali, abych nebyla tak drzá. „Jitko, holky mají být tiché a poslušné,“ říkala mi paní učitelka Novotná. Ale já jsem vždycky měla v hlavě tisíc otázek a nikdy jsem se nebála je položit. Moje máma se za mě často styděla. „Proč nemůžeš být jako ostatní?“ ptala se mě jednou v kuchyni, když jsem přišla domů s další poznámkou za drzost. „Protože nejsem ostatní,“ odpověděla jsem jí tehdy poprvé.

Celý život jsem šla proti proudu. V osmdesátých letech jsem odmítla vstoupit do strany, i když mě to stálo místo v knihovně. Byla jsem jediná žena v našem oddělení, která si dovolila nesouhlasit s vedoucím. Pamatuju si, jak mi kolegyně Jana šeptala na chodbě: „Jitko, dej si pozor. Oni tě zničí.“ Ale já jsem věděla, že kdybych ustoupila, ztratila bych samu sebe.

Po revoluci jsem začala podnikat. Bylo mi čtyřicet a všichni kolem mě říkali, že je to bláznovství. „Podnikání je pro chlapy,“ smál se můj tehdejší manžel Petr. „Ty máš být doma s dětmi.“ Ale já jsem věděla, že mám na víc. Otevřela jsem malou kavárnu na Letné a za pár let se stala vyhlášeným místem pro všechny, kdo chtěli diskutovat o knihách a politice. Byla jsem pyšná – nejen na sebe, ale i na to, že jsem vytvořila prostor pro lidi jako já.

Jenže úspěch má svou cenu. Petr to neunesl a odešel za mladší ženou. Dcery Markéta a Klára mi dlouho vyčítaly, že jsem nebyla dost doma. „Kdybys byla normální máma…“ začínaly často své výčitky. Bolí to dodnes. Ale co je to být normální máma? Ta, která zapomene na sebe? Která se vzdá svých snů?

V padesáti mi diagnostikovali rakovinu prsu. Najednou se všechno zastavilo. Pamatuju si ten den v nemocnici – seděla jsem na chodbě a dívala se na bílé stěny. „Proč zrovna já?“ ptala jsem se sama sebe. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy jsem musela bojovat – a rozhodla jsem se bojovat i teď. Prošla jsem chemoterapií, přišla o vlasy i o prsa, ale nikdy ne o svou hrdost.

Po nemoci jsem začala žít ještě intenzivněji. Cestovala jsem po Česku s batohem na zádech, poznávala nové lidi a psala blog o svých zážitcích. Lidé mi psali dopisy: „Jitko, díky vám mám odvahu žít jinak.“ To bylo poprvé v životě, kdy jsem cítila, že moje jinakost má smysl.

Teď je mi šedesát tři a pořád pracuju v knihovně – tentokrát už jako vedoucí. Mám kolem sebe mladé kolegy, kteří mě obdivují za energii a nadhled. Ale doma to není jednoduché. Markéta mi často volá: „Mami, proč si nenajdeš nějakého pána? Proč pořád něco děláš? Proč nejsi jako ostatní?“ A já jí vždycky odpovím: „Protože kdybych byla jako ostatní, nebyla bych to já.“

Někdy večer sedím sama u okna s hrnkem čaje a přemýšlím o svém životě. Bylo by jednodušší zapadnout? Možná bych měla víc klidu, možná by mě děti víc milovaly. Ale pak si vzpomenu na všechny ty ženy, které ke mně přišly do kavárny nebo knihovny a řekly: „Díky vám vím, že můžu být sama sebou.“

Jednou za mnou přišla Klára s vnučkou Aničkou. Seděly jsme spolu u stolu a Anička se mě zeptala: „Babičko, proč jsi pořád tak veselá?“ Usmála jsem se na ni a pohladila ji po vlasech: „Protože svět je krásný místo pro ty, kteří se nebojí být sami sebou.“ Klára jen mlčky přikývla – možná poprvé pochopila.

A tak žiju dál – s hlavou vztyčenou a srdcem otevřeným. Vím, že nikdy nebudu dokonalá matka ani manželka podle představ druhých. Ale budu vždycky Jitka – ta, která se nikdy nevzdala.

Někdy si říkám: Stojí to všechno za tu samotu? Nebo je lepší žít podle sebe a riskovat nepochopení? Co byste udělali vy?