Nikdy není pozdě začít znovu: Příběh Marie z Brandýsa nad Labem
„Tak co, babi, už máš napečeno?“ ozvalo se z kuchyně, kde se moje dcera Jana snažila ukočírovat mé dvě vnoučata, která pobíhala kolem stolu a hádala se o poslední kousek bábovky. Stála jsem u okna našeho bytu v Brandýse nad Labem a dívala se na šedivé nebe. Dnes mi bylo šedesát. Šedesát! V hlavě mi hučelo, srdce mi bušilo a v očích mě pálily slzy, které jsem se snažila skrýt.
„Mami, slyšíš mě vůbec?“ Jana vešla do pokoje s rukama v bok. „Hosti přijdou za hodinu a ty tu jen tak stojíš. Co je s tebou?“
Chtěla jsem jí říct pravdu. Že mám pocit, jako by mi někdo ukradl život. Že už nejsem jenom babička, matka nebo manželka. Že chci ještě něco zažít, něco změnit. Ale místo toho jsem jen pokrčila rameny a šla do kuchyně, kde mě čekala hromada neumytého nádobí.
Celý den probíhal jako v mlze. Příbuzní přicházeli, gratulovali, podávali mi květiny a bonboniéry. Všichni mluvili o tom, jak si teď konečně odpočinu, jak budu hlídat vnoučata a péct koláče. Nikdo se mě nezeptal, co vlastně chci já.
Večer, když hosté odešli a byt utichl, seděla jsem sama u stolu. Přede mnou ležel dopis od mé dávné kamarádky Hany. Psala mi o tom, jak si po padesátce otevřela malou kavárnu v Litoměřicích a jak je konečně šťastná. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i já mám právo na vlastní sny.
Když se druhý den ráno objevil můj muž Petr s novinami v ruce a bez pozdravu si sedl ke stolu, rozhodla jsem se promluvit.
„Petře, přemýšlela jsem… Chtěla bych začít něco nového. Možná se naučit malovat nebo cestovat…“
Zvedl oči od novin a zamračil se. „V tomhle věku? Prosím tě, Marie, neblázni. Máš rodinu, povinnosti. A kdo bude vařit? Kdo bude hlídat děti?“
Ta slova mě bodla jako nůž. Vždycky jsem byla ta, která všechno zvládne – domácnost, práci, děti i vnoučata. Ale co já? Kde jsem v tom všem já?
Ten den jsem poprvé po letech zašla do místní knihovny. Seděla jsem mezi regály plnými knih a poprvé po dlouhé době cítila klid. Když jsem si půjčovala knihu o malování akvarelem, knihovnice paní Novotná se na mě usmála: „To je krásné rozhodnutí! Nikdy není pozdě začít.“
Doma mě čekala další hádka. Jana přišla s tím, že potřebuje pohlídat děti o víkendu. „Mami, vždyť jsi teď v důchodu! Co jiného máš na práci?“
„Jano,“ řekla jsem tiše, „chci si udělat víkend pro sebe. Přihlásila jsem se na kurz malování.“
„To snad nemyslíš vážně! Vždyť to je směšné! Co na to řekne táta? A co děti?“
Poprvé v životě jsem jí neustoupila. „Jano, mám tě ráda, ale musím myslet i na sebe.“
V očích měla slzy vzteku i nepochopení. Odešla bez rozloučení.
Další týdny byly plné napětí. Petr se mnou skoro nemluvil. Jana mi volala jen tehdy, když něco potřebovala. Vnoučata mi chyběla, ale zároveň jsem cítila zvláštní svobodu.
Na kurzu malování jsem potkala další ženy v mém věku – Alenu, která po rozvodu začala cestovat po Evropě; Martu, která se po smrti manžela naučila hrát na klavír; a paní učitelku Evu, která psala básně do šuplíku. Najednou jsem nebyla sama.
Jednoho dne přišla Jana nečekaně domů. Sedla si ke mně do kuchyně a dlouho mlčela.
„Mami… promiň mi to všechno. Já jen… mám strach tě ztratit.“
Vzala jsem ji za ruku. „Nikdy mě neztratíš. Jen potřebuju být chvíli sama sebou.“
Objaly jsme se a poprvé po dlouhé době jsem cítila opravdovou blízkost.
Dnes už vím, že nikdy není pozdě začít znovu. Že i když vás okolí chce zavřít do škatulky ‚babička‘ nebo ‚důchodkyně‘, pořád máte právo žít podle sebe.
Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Kolik žen kolem mě taky touží po změně? Kolik z nás se bojí udělat první krok? Co byste udělali vy na mém místě?