Za cenu štěstí: Příběh jedné matky, která šla proti všem

„Lucie, ty ses úplně zbláznila! Vždyť už máš jedno dítě a sama to sotva zvládáš!“ křičela na mě máma, když jsem jí oznámila, že chci podstoupit umělé oplodnění a mít druhé dítě. Stála jsem v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Malý Matyáš si v obýváku stavěl z Lega a já věděla, že tohle rozhodnutí změní náš život navždy.

Nikdy jsem nebyla typická matka. Po rozvodu s Petrem jsem zůstala sama s tříletým synem a pocitem, že mi něco chybí. Ne partner – ten mě zklamal dostatečně. Ale rodina. Vždycky jsem snila o dvou dětech, o sourozeneckém poutu, které jsem sama nikdy neměla. Jenže čas běžel a já měla už třicet osm let. Každý den jsem cítila, jak se mi sen vzdaluje.

Začalo to nenápadně – články na internetu, diskuse na Modrém koníkovi, anonymní dotazy v ženských skupinách na Facebooku. Kolik to stojí? Jaké jsou šance? Co když to nevyjde? A pak ta největší otázka: Co na to řekne okolí? V Česku není běžné, aby si žena sama pořídila dítě. Všichni čekají, že budeš mít chlapa, svatbu, dům se zahradou. Já měla jen dvoupokojový byt na hypotéku a odvahu říct: „Chci být znovu mámou.“

První návštěva kliniky byla jako studená sprcha. „Paní Novotná, vzhledem k vašemu věku doporučujeme IVF s darovanými vajíčky,“ řekla doktorka Suchánková a já cítila, jak se mi hroutí svět. Cizí vajíčko? Cizí genetika? Ale touha byla silnější než strach. Začala jsem šetřit – prodala jsem auto, vzdala se dovolené u moře, brala přesčasy v kanceláři. Každá koruna šla stranou.

„Mami, proč jsi pořád tak smutná?“ zeptal se mě jednou Matyáš večer při čtení pohádky. „Nejsem smutná, broučku. Jen mám hodně práce,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti mě tížila nejistota. Co když to nevyjde? Co když přijdu o všechno?

Když přišel den zákroku, byla jsem sama. Máma odmítla jet se mnou – prý je to proti přírodě. Kamarádky měly své rodiny a povinnosti. Seděla jsem v čekárně mezi páry a cítila se jako vetřelec. Po zákroku jsem ležela na pokoji a dívala se do stropu. „Prosím, ať to vyjde,“ šeptala jsem do ticha.

První pokus nevyšel. Ani druhý. Každý neúspěch bolel víc než ten předchozí. Úspory mizely rychleji než naděje. Máma mi přestala volat úplně. „Jsi sobecká,“ napsala mi v SMSce. „Myslíš jen na sebe.“

Ale já myslela na Matyáše. Na to, jak by mu sourozenec změnil život. Na to, jak by nebyl sám, až tu jednou nebudu.

Třetí pokus byl poslední – víc peněz už nebylo. Seděla jsem doma u stolu s výpisem z účtu a počítala poslední tisícovky. „Mami, koupíme si někdy zase auto?“ ptal se Matyáš nevinně. „Možná jednou,“ usmála jsem se skrz slzy.

Když mi zavolali z kliniky s výsledkem testu, nevěřila jsem vlastním uším. „Gratulujeme, paní Novotná, jste těhotná.“ Rozbrečela jsem se štěstím i úlevou.

Těhotenství nebylo jednoduché – únava, strach z komplikací, samota. Máma se mnou nemluvila celé měsíce. Sousedi si šeptali za zády: „To je ta, co si pořídila dítě sama.“ Ale já byla šťastná.

Porod byl těžký – komplikace, akutní císařský řez. Když mi dali do náruče malou Aničku, zapomněla jsem na všechnu bolest i strach.

Dnes je Aničce půl roku a Matyáš ji miluje nade vše. Máma přišla poprvé na návštěvu až po třech měsících – rozplakala se u kolébky a poprvé mě objala.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Stálo to za to? Tolik bolesti, samoty a obětí? A pak slyším dětský smích z vedlejšího pokoje a vím, že ano.

Ale co vy? Udělali byste totéž? Je mateřství opravdu jen otázkou odvahy – nebo i sobectví?