Ve stínu pohrdání: Hlas, který nikdo neslyší

„Hano! Okamžitě vypni tu hudbu, nebo ti ten reprák vyhodím z okna!“ Tátův hlas se rozléhá bytem jako siréna. Jeho slova jsou ostrá, neústupná, stejně jako jeho pohled. Sedím na posteli, sluchátka v uších, ale stejně slyším každé jeho slovo. Vím, že nemá cenu odporovat. Vypínám hudbu a v duchu počítám do deseti, abych nevybuchla.

Táta je od smrti mamky ještě uzavřenější než dřív. Je mu už skoro šedesát a já mám pocit, že mezi námi zívá propast, kterou nikdy nepřekročím. Když se mamka před dvěma lety zabila v autě cestou z práce, všechno se změnilo. Táta se uzavřel do sebe a já zůstala sama se svými myšlenkami. Mám ještě nevlastní sestru Radku, která je o deset let starší a bydlí s námi od té doby, co se rozvedla. Ale s ní si taky moc nerozumím – připadám si vedle ní jako vetřelec ve vlastním domě.

„Proč pořád posloucháš tu angličtinu? Copak ti nestačí naše písničky?“ ptá se táta, když večer sedíme u stolu. „Měla bys víc číst české knihy, ne ty americké blbosti.“

„Tati, mě to prostě baví…“ začnu tiše.

„Baví! Všechno tě jen baví! Ale co užitečného jsi kdy udělala? Kdybys radši pomohla Radce s úklidem nebo se mnou na zahradě!“ přeruší mě a jeho hlas je plný pohrdání.

Radka se na mě dívá přes brýle a jen mlčky kroutí hlavou. Vím, že si myslí totéž co táta – že jsem líná, rozmazlená a neschopná. Jenže oni nevidí, jak moc se snažím. Každý den bojuju s tím, že mi nikdo nenaslouchá. Ve škole jsem tichá, protože vím, že doma mě stejně nikdo neposlouchá. Moje sny o tom stát se spisovatelkou jsou pro tátu jen „ztráta času“.

Jednou večer slyším Radku, jak si s tátou povídají v kuchyni. Myslí si, že spím.

„Tati, Hanka je pořád smutná. Neměla bys s ní víc mluvit?“

„Ona je pořád jen uražená. Kdyby aspoň něco pořádného dělala! Já v jejím věku už pracoval na stavbě.“

Zavírám oči a snažím se nevnímat bolest v hrudi. Proč je tak těžké být slyšená? Proč je všechno, co dělám, špatně?

Jednoho dne ve škole učitelka češtiny vyhlásí literární soutěž. Téma: „Kdo jsem?“ Celý večer píšu povídku o dívce, která žije ve stínu svého otce a snaží se najít vlastní hlas. Když ji druhý den odevzdávám, mám pocit, že jsem poprvé někomu řekla pravdu o sobě.

Za týden mě učitelka zavolá po hodině stranou.

„Hanko, tvoje povídka byla úžasná. Chtěla bych ji přečíst celé třídě.“

Cítím hrdost i strach zároveň. Co když to někdo pozná? Co když se mi budou smát?

Když učitelka čte můj příběh nahlas, slyším ticho ve třídě. Nikdo se nesměje. Některé holky mají slzy v očích. Po hodině za mnou přijde spolužačka Jana.

„Hani, to bylo fakt silný. Taky mám doma peklo… Díky, že jsi to napsala.“

Poprvé mám pocit, že nejsem sama.

Doma ale odvahu nenacházím. Táta si všimne diplomu až po týdnu.

„Co to je?“ ptá se podezřívavě.

„Vyhrála jsem soutěž ve škole… za povídku.“

„Povídka! To tě neuživí! Kdybys radši šla na brigádu!“ mávne rukou a odchází do obýváku.

Radka si ale večer sedne ke mně na postel.

„Hani… já vím, že to máš těžký. Táta je prostě takovej… Ale já jsem na tebe pyšná.“

Poprvé za dlouhou dobu cítím teplo u srdce.

Další týdny jsou stejné – táta mě dál přehlíží, Radka občas přinese čaj a zeptá se na školu. Ale já už vím, že můj hlas má cenu. Že nejsem jen ozvěna v prázdném domě.

Někdy večer ležím v posteli a přemýšlím: Proč je pro některé rodiče tak těžké vidět své děti takové, jaké jsou? Proč musí být láska podmíněná výkonem? Myslíte si, že někdy najdu odvahu říct tátovi všechno, co cítím?