Mezi dvěma ohni: Těhotenství, tchyně a hranice domova

„Sandro, už zase jsi nechala ty hrníčky ve dřezu? Víš přece, že se to tak nedělá!“ ozvalo se z kuchyně ještě dřív, než jsem stihla sundat kabát. V tu chvíli jsem měla chuť se otočit na podpatku a jít zpátky do práce, i když mě bolely nohy a v břiše mi škubalo dítě. Ale domů jsem se těšila – aspoň jsem si to ráno myslela. Jenže od té doby, co u nás bydlí tchyně, je každý den malým bojištěm.

Jmenuji se Sandra a jsem v osmém měsíci těhotenství. S manželem Petrem jsme si vždycky představovali, jaké to bude, až budeme čekat dítě. Klidné večery, společné plánování pokojíčku, radostné očekávání. Jenže pak přišla ta rána: Petrova maminka, paní Věra, přišla o byt a Petr ji bez váhání pozval k nám. „Je to přece jen na chvíli,“ přesvědčoval mě. „Až se to srovná, půjde zase dál.“ Jenže už je to tři měsíce a místo dočasné návštěvy mám pocit, že se z našeho bytu stal její.

„Já ti to umyju,“ pokračovala Věra a už šustila houbičkou ve dřezu. „Ale měla bys na to myslet. A co ta lednice? Zase jsi tam dala jogurty dozadu, kde nejsou vidět!“

„Mami, nech Sandru být,“ ozval se Petr z obýváku, ale jeho hlas byl slabý a unavený. Věra ho ignorovala.

„Já jen chci, aby tu bylo čisto! Vždyť čekáte dítě! To bys měla být ráda, že ti pomáhám.“

Pomáhá? Někdy mám pocit, že mi spíš bere vzduch. Každý den komentuje, co jím, jak spím, jak se oblékám. „Tohle bys neměla nosit, Sandro, je ti to těsné.“ „Neměla bys tolik solit.“ „Nezvedej nic těžkého!“ A když si dovolím odpočívat na gauči, slyším: „Za nás jsme v osmém měsíci ještě běhaly po poli!“

Petr se snaží být prostředníkem. „Mami, Sandra potřebuje klid,“ říká večer v ložnici. „Já vím,“ odpovídám mu tiše. „Ale já už nemůžu. Je to náš byt. Já… já se tu necítím doma.“ Petr mě obejme a slíbí, že si s mámou promluví. Jenže druhý den je všechno při starém.

Jednou večer jsem už nevydržela a rozbrečela se u stolu. Věra na mě koukala překvapeně: „Co ti je? Hormony? To přejde.“ Ale mně bylo jasné, že tohle není jen o hormonech. Je to o tom, že mi někdo bere moje místo. Moje těhotenství není jen moje – je pod drobnohledem.

Začala jsem se vyhýbat domovu. Chodila jsem na dlouhé procházky po Letné, seděla v kavárně U Hrdinů a předstírala, že mám schůzky s kamarádkami. Jen abych nemusela poslouchat další rady o tom, jak správně vyvařovat pleny nebo jaké jméno by bylo nejlepší („Určitě ne Matyáš! To je teď samý Matyáš!“).

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a slyšela Věru mluvit s Petrem: „Ta tvoje Sandra je nějaká divná poslední dobou. Pořád někde lítá. Doufám, že až bude dítě na světě, dá se dohromady.“ Petr mlčel. Cítila jsem slzy v očích – proč mě nikdo nebrání?

Večer jsem si sedla k Petrovi: „Musíme něco udělat. Já už takhle nemůžu dál. Potřebuju svůj prostor. Potřebuju klid.“ Petr byl v rozpacích: „Co mám dělat? Je to moje máma…“ „A já jsem tvoje žena! A čekáme dítě!“ vyhrkla jsem zoufale.

Následující den jsem si vzala volno a zavolala své mámě. „Mami, já už nevím co dělat,“ brečela jsem do telefonu. Moje máma mě vyslechla a řekla: „Musíš si nastavit hranice. Klidně jí to řekni – slušně, ale jasně. Je to tvůj domov.“ Ale kde vzít tu odvahu?

Večer jsem si sedla s Věrou ke stolu. Ruce se mi třásly. „Paní Věro,“ začala jsem opatrně, „vážím si toho, že nám pomáháte. Ale potřebuju trochu víc soukromí a klidu. Je to pro mě těžké období a někdy mám pocit, že nemám prostor ani nadechnout.“ Věra se zatvářila dotčeně: „Já jen chci pomoct! Ale jestli vám tu překážím…“

„Nepřekážíte,“ snažila jsem se vysvětlit, „jen potřebuju víc klidu na přípravu na miminko.“ Petr seděl vedle mě a poprvé za celou dobu řekl nahlas: „Mami, Sandra má pravdu. Musíme najít nějaké řešení pro všechny.“ Věra chvíli mlčela a pak vstala: „Tak já si najdu něco jiného… Nechci být na obtíž.“ Odešla do pokoje a zabouchla za sebou dveře.

Celou noc jsem nespala – měla jsem výčitky svědomí i úlevu zároveň. Druhý den ráno přišla Věra do kuchyně s červenýma očima: „Promiňte mi to včerejší… Já jen nechci být sama.“ V tu chvíli mi došlo, že za tím vším je strach ze samoty.

Začali jsme hledat kompromis – Věra si našla malý podnájem kousek od nás a domluvili jsme se na pravidelných návštěvách. Není to ideální, ale aspoň mám zpátky svůj prostor.

Teď sedím v dětském pokoji mezi krabicemi s oblečky a přemýšlím: Proč je tak těžké říct si o vlastní hranice? Proč máme pocit viny za to, že chceme chránit svůj domov? Jak byste to řešili vy?