Nebyl to můj syn, tak proč bych měl obětovat svůj život?

„Proč bych měl platit za dítě, které není moje?“ vyhrkl jsem, až se mi hlas zlomil. Lucie na mě koukala s očima plnýma slz a vzteku. „Protože ho miluju! Protože je to můj syn a já tě miluju taky!“ zařvala zpátky. V tu chvíli jsem měl chuť utéct. Vždycky jsem si myslel, že mám život pod kontrolou – vystudoval jsem práva na Karlovce, našel si práci v prestižní advokátní kanceláři na Pankráci, a když jsem měl volno, chodil jsem běhat na Letnou nebo na pivo s klukama. Žádné závazky, žádné děti, žádné komplikace.

Pak přišla Lucie. Byla jiná než všechny holky před ní – chytrá, vtipná, krásná. Jenže měla Tomáše. Když jsme spolu začali chodit, říkala mi hned na začátku: „Jestli ti vadí, že mám dítě, řekni to rovnou.“ Nevadilo mi to. Tedy aspoň jsem si to myslel.

První měsíce byly fajn. Tomáš byl malý, tichý kluk s velkýma očima a pořád se mě držel zpovzdálí. Občas jsme si spolu hráli s legem nebo koukali na pohádky. Ale čím víc jsem byl s Lucií, tím víc jsem cítil tlak. Její bývalý partner zmizel hned po porodu a alimenty posílal jen občas. Lucie dělala v knihovně a peněz moc neměla. Začala mě prosit o pomoc – s nákupem, s vyzvedáváním Tomáše ze školky, s placením školních výletů.

Jednoho dne přišel Tomáš domů uplakaný. „Tati, proč jsi dneska nepřišel?“ zeptal se mě. Ztuhl jsem. „Já nejsem tvůj táta,“ vyklouzlo mi dřív, než jsem se stihl zarazit. Tomáš se rozbrečel ještě víc a utekl do pokoje. Lucie mě sjela pohledem, který by zabil i vola. „Proč jsi to řekl?“ šeptla.

Seděl jsem v kuchyni a přemýšlel nad tím, co vlastně chci. Vždycky jsem si říkal, že rodina je až po kariéře. Táta mě vychovával tvrdě – když jsem přinesl dvojku, byl to malér. Máma byla tichá a všechno snášela. Nikdy jsme doma nemluvili o citech nebo o tom, co nás trápí. Možná proto jsem si vystavěl kolem sebe zeď.

Jenže teď byla Lucie na pokraji sil a já měl pocit, že se dusím. Kamarádi mi říkali: „Na co si hraješ? Vždyť to není tvoje dítě.“ Máma mi radila: „Najdi si někoho bez závazků.“ Ale když jsem viděl Tomáše, jak sedí sám v pokoji a skládá si z lega domeček pro panenky (protože neměl žádné autíčko), něco ve mně puklo.

Jednou večer jsem slyšel Lucii plakat v koupelně. Opatrně jsem otevřel dveře. „Co se děje?“ zeptal jsem se tiše. „Nechci tě ztratit,“ vzlykla. „Ale nemůžu tě nutit být tátou.“

Seděli jsme dlouho mlčky vedle sebe. Nakonec jsem řekl: „Já nevím, jestli to dokážu.“

Další týdny byly peklo. V práci jsem byl podrážděný, doma napjatý. Tomáš se mi začal vyhýbat. Jednou večer přišel za mnou do obýváku a podal mi obrázek – nakreslil nás tři za ruku na hřišti u Vltavy. „To je naše rodina?“ zeptal se nesměle.

V tu chvíli mi došlo, že mám v rukou život malého kluka, který za nic nemůže. Že nejde jen o peníze nebo čas – jde o to být někdo, komu může věřit.

Začal jsem se snažit. Bral jsem Tomáše na fotbal, učil ho jezdit na kole, četl mu pohádky před spaním. Nebylo to jednoduché – někdy mě štval, někdy jsem měl chuť všechno vzdát a vrátit se ke svému starému životu bez závazků.

Jednoho dne jsme šli všichni tři na Petřín a Tomáš mě poprvé oslovil „tati“. Zastavil jsem se a podíval se na Lucii – usmívala se skrz slzy.

Ale pak přišla další rána – Lucii vyhodili z práce kvůli škrtům v rozpočtu knihovny. Najednou jsme měli problém zaplatit nájem i školku. Musel jsem pracovat přesčasy a doma byl pořád napjatý vzduch.

Jednou večer jsme se pohádali kvůli penězům tak hlasitě, že Tomáš utekl ven v pyžamu. Hledali jsme ho po celém sídlišti v Modřanech. Našli jsme ho schouleného pod stromem u hřiště – třásl se zimou i strachem.

Vzal jsem ho do náruče a poprvé v životě mu řekl: „Promiň.“

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Začal jsem chápat, že být otcem není o genech ani o penězích – je to o tom být tam, když tě někdo potřebuje.

Dneska už je Tomáš větší a říká mi „tati“ úplně samozřejmě. Občas si vzpomenu na tu první hádku s Lucií a ptám se sám sebe: Udělal bych dneska něco jinak? Nebo je právě tahle cesta ta správná?

Co byste udělali vy? Je správné přijmout dítě partnera jako vlastní? Nebo má člověk právo myslet jen na sebe?