Měla bych odpustit své babičce? Příběh o bolesti, rodinných tajemstvích a hledání odpuštění

„Zase jsi to rozbila, Lucie! Ty jsi opravdu k ničemu!“ Její hlas mi stále zní v uších, i když už je to tolik let. Bylo mi osm, když jsem omylem shodila na zem hrnek s modrými kvítky, který babička dostala kdysi od pradědečka. Stála nade mnou, oči plné hněvu, a já se třásla strachy. Věděla jsem, co přijde. Její ruka byla rychlejší než moje slzy.

Moje máma byla v práci a táta už dávno odešel. Babička se o mě měla starat, ale místo toho mě trestala za každou maličkost. „Děti musí poslouchat,“ říkávala tvrdě. Nikdy jsem nechápala, proč mě nemůže mít ráda takovou, jaká jsem. Proč mě místo objetí čekala studená dlaň nebo výčitky?

Roky plynuly a já se naučila být neviditelná. Ve škole jsem byla tichá, doma jsem se snažila nezavdat příčinu k hněvu. Máma si ničeho nevšímala – byla unavená, přetížená, sama s hypotékou na panelákový byt v Brně-Bystrci. „Babička to myslí dobře,“ říkala mi, když jsem si stěžovala na modřiny nebo slova, která bolela víc než rány.

Jednou večer jsem zaslechla mámu s babičkou hádat se v kuchyni. „Nemůžeš na ni být tak tvrdá! Je to jen dítě!“ Máma plakala, ale babička ji umlčela: „Ty jsi byla stejná! Kdybys nebyla tak slabá, nemusela bych tě vychovávat pevnou rukou.“

Tehdy jsem pochopila, že ten řetězec bolesti začal dávno přede mnou. Ale to mi nepomohlo. Když mi bylo čtrnáct, utekla jsem na noc ke kamarádce Janě. Její rodiče byli laskaví a já poprvé zažila večeři bez strachu. Druhý den mě máma našla a odvedla domů. Babička mi dala facku před jejíma očima. Máma jen mlčky odešla do ložnice.

Po maturitě jsem odešla studovat do Prahy a slíbila si, že už se nikdy nevrátím. Ale život není tak jednoduchý. Máma onemocněla rakovinou a já se musela vrátit domů, abych jí pomohla. Babička byla pořád stejná – tvrdá, neústupná, kritická ke všemu, co jsem udělala.

Jednoho večera jsme seděly v kuchyni u čaje. Venku pršelo a v paneláku bylo ticho. „Proč jsi na mě byla vždycky tak zlá?“ zeptala jsem se tiše. Babička se na mě podívala s výrazem, který jsem u ní nikdy neviděla – jako by na chvíli povolila maska.

„Nevím,“ řekla po chvíli. „Možná proto, že mě nikdo nikdy neměl rád. Moje máma mě bila ještě víc než já tebe.“

Cítila jsem směs vzteku a lítosti. Chtěla jsem ji obejmout i nenávidět zároveň. Máma umírala v nemocnici a já musela každý den volit mezi péčí o ni a snahou přežít pod jednou střechou s babičkou.

Jednou v noci jsem slyšela babičku plakat ve svém pokoji. Nikdy předtím jsem ji neslyšela brečet. Ráno dělala, že se nic nestalo.

Po mámině smrti jsme zůstaly samy dvě v bytě plném vzpomínek a nevyřčených slov. Babička začala být nemocná – slabé srdce, cukrovka, samota ji drtila víc než stáří.

Jednou upadla v koupelně a já jí pomáhala vstát. Držela mě za ruku pevněji než kdy dřív. „Promiň,“ zašeptala sotva slyšitelně.

Nevěděla jsem, co říct. Všechna ta léta bolesti se ve mně mísila s pocitem povinnosti a soucitu. Měla bych jí odpustit? Nebo je správné chránit samu sebe a nechat minulost minulostí?

Někdy mám pocit, že když jí odpustím, popřu vlastní bolest. Ale když neodpustím, budu navždy vězněm jejího stínu.

Co byste udělali vy? Dá se vůbec odpustit někomu, kdo vám tolik ublížil? Nebo je lepší odejít a začít znovu bez tíhy minulosti?