Bratrova Octavia a moje noční můra: Jak jsem se stal rukojmím vlastní dobroty

„To snad nemyslíš vážně, Petře! Já ti to auto na sebe nepřepíšu, vždyť víš, jaká je s tím pak byrokracie!“ křičela na mě máma přes kuchyňský stůl, zatímco bratr seděl naproti ní, ruce složené v klíně a oči upřené do stolu. Bylo to v únoru před třemi lety, kdy sníh ještě ležel na střechách paneláků v našem sídlišti na Jižním Městě. Já seděl mezi nimi a cítil, jak se mi svírá žaludek.

Petr byl vždycky ten, kdo měl smůlu. A teď, když ho jeho žena Lucie vyhazovala z bytu a hrozila, že mu vezme i poslední věci, přišel s prosbou, kterou jsem nemohl odmítnout. „Prosím tě, Honzo, jen to na sebe přepiš. Na chvíli. Nechci, aby mi to vzala. Dám ti plnou moc, všechno zařídím. Jen to bude napsané na tebe.“

Věděl jsem, že když řeknu ne, bude to znamenat konec našeho vztahu. A tak jsem kývl. Druhý den jsme šli na úřad a já podepsal papíry. Stal jsem se oficiálním majitelem jeho staré Octavie kombi, která už měla najeto přes 250 tisíc kilometrů a byla plná dětských hraček a drobků z rohlíků.

První týdny bylo všechno v pořádku. Petr jezdil autem dál, platil povinné ručení a sliboval, že jakmile se rozvod vyřeší, auto mi „vrátí“. Jenže rozvod se táhl. Lucie chtěla všechno – byt, peníze, dokonce i psa. Petr byl zlomený a začal pít. Najednou už nevolal tak často a když jsem mu psal ohledně auta, odpovídal vyhýbavě.

Jednoho dne mi přišel dopis od České pojišťovny: „Vaše pojistka na vozidlo Škoda Octavia byla zrušena z důvodu neuhrazených splátek.“ Zvedl jsem telefon a volal Petrovi.

„Hele, co to má znamenat? Proč jsi nezaplatil pojistku?“

„Promiň, Honzo, nějak jsem na to zapomněl. Teď nemám peníze, ale příští měsíc ti to dám.“

Jenže další měsíc přišla pokuta za nezaplacené povinné ručení – 8 000 korun. A pak další dopis: tentokrát od magistrátu – pokuta za rychlost v centru Prahy. Všechny pokuty chodily na mě. Petr mi tvrdil, že je zaplatí, ale nikdy to neudělal.

Začal jsem se hádat s rodiči. Máma mi vyčítala, že jsem měl být tvrdší. Táta jen mlčel a díval se do podlahy. „To je tvoje chyba,“ řekla mi jednou sestra Jana. „Petr byl vždycky nezodpovědný.“

Jednoho večera mi volala Lucie.

„Honzo, víš vůbec, co ten tvůj bratr dělá? Jezdí s dětma bez autosedačky! A teď mi volali z banky, že má dluhy!“

Začal jsem mít strach. Co když někde nabourá? Co když někoho zraní? Všechno půjde za mnou.

Rozhodl jsem se jednat. Zavolal jsem Petrovi a řekl mu, že auto chci zpátky.

„Nemůžu ti ho dát,“ řekl tiše do telefonu. „Potřebuju ho do práce.“

„Ale já platím pokuty! Já nesu odpovědnost! To není fér!“

„Prosím tě… ještě chvíli…“

Další měsíc přišla exekuce – Petr měl dluhy u nebankovky a protože auto bylo psané na mě, exekutor mi zablokoval účet. Musel jsem si půjčit peníze od rodičů, abych mohl zaplatit nájem.

Když jsem to Petrovi řekl, rozplakal se do telefonu.

„Promiň… já už nevím kudy kam…“

Byl jsem zoufalý. Chtěl jsem mu pomoct, ale zároveň jsem cítil vztek a bezmoc. Rodina se rozdělila – máma stála za Petrem, táta za mnou. Jana přestala chodit domů úplně.

Nakonec jsem musel podat žalobu o vydání věci – svého vlastního auta. Soud trval půl roku. Petr mi přestal volat úplně.

Když mi soud konečně přiřkl auto zpět a já si pro něj přijel na parkoviště před jeho panelákem v Modřanech, našel jsem ho s rozbitým oknem a prázdnou nádrží. Uvnitř byly rozházené dětské hračky a krabice od vína.

Stál jsem tam v zimě a díval se na tu trosku svého bratra i našeho vztahu.

Dnes už spolu skoro nemluvíme. Auto jsem prodal za pár tisíc vrakovišti a snažím se splatit dluhy.

Někdy si říkám: Má cenu obětovat se pro rodinu za každou cenu? Nebo je lepší chránit sám sebe? Co byste udělali vy na mém místě?