Táta musí pryč: Když rodina není domovem

„Tati, už to takhle dál nejde! Prostě to nejde!“ Luciin hlas se mi zarývá do uší jako ledová sprcha. Stojím v předsíni, v ruce hrnek s čajem, který se mi třese tak, že pár kapek ukápne na podlahu. Dívá se na mě s očima plnýma únavy a podráždění. „Vždyť víš, že máme jen dva pokoje. Kluci potřebují prostor. A ty… prostě…“ zarazí se a já vím, co chce říct. Že už sem nepatřím.

Dům v Poděbradech byl vždycky plný smíchu. S Marií jsme tu vychovali Lucii i jejího bratra Tomáše, který teď žije v Brně a přijede jednou za půl roku. Po Mariině smrti zůstala Lucie se mnou, nejdřív aby mi pomohla, pak když se rozvedla a zůstala sama s dětmi. Teď má nového muže, Petra, a dva syny. A já jsem najednou navíc.

„Tati, domov důchodců v Nymburce je prý moc pěkný. Mají tam zahradu, společenské místnosti… Nebudeš tam sám,“ přesvědčuje mě Lucie. Petr stojí opodál a mlčí, ale jeho pohled říká všechno. Vadím mu tu. Vadím jim všem.

„A co když nechci pryč?“ vyhrknu. „Tohle je můj domov! Tady jsem žil s mámou, tady mám všechno!“

Lucie si povzdechne a její oči zvlhnou. „Tati, já už to nezvládám. Kluci tě ruší, ty je okřikuješ… Petr potřebuje pracovnu. A já… já chci taky trochu klidu.“

V tu chvíli se mi svět rozpadá na tisíc střepů. Vždyť jsem pro ně vždycky dělal první poslední! Když Lucii opustil manžel, byl jsem to já, kdo jí pomáhal s dětmi, vařil jim polévky a četl pohádky na dobrou noc. Teď jsem nepotřebný.

Večer sedím v kuchyni a dívám se na staré fotografie. Marie se na mě usmívá z černobílého snímku z roku 1972. „Co bys dělala ty?“ šeptám do ticha. Vím, že by bojovala za rodinu, za domov.

Další den přijde Tomáš. Přijel kvůli Luciině naléhání. „Tati, Lucie má pravdu,“ říká opatrně. „Nechceme tě vyhnat, ale… prostě to nejde jinak.“

„A proč si mě nevezmeš k sobě?“ ptám se ho zoufale.

Tomáš sklopí oči. „Mám malý byt a práci od rána do večera…“

Cítím se jako dítě, které nikdo nechce na hřišti do týmu.

Začínám si všímat drobností – jak Lucie schválně mluví tišeji, když přijdu do místnosti; jak Petr přestává zdravit; jak kluci radši tráví čas venku než doma. Jsem tu cizí.

Jednoho večera slyším za dveřmi hádku:

„On tu prostě nemůže zůstat! Já už to psychicky nedávám!“ šeptá Lucie naléhavě Petrovi.

„Tak ho odvezte do toho domova! Vždyť tam bude mít péči!“ odpovídá Petr.

Zavírám oči a polykám slzy.

Za týden přijede sociální pracovnice paní Novotná. Je milá, usměvavá, ale její otázky jsou jako ledové jehly:

„Pane Dvořáku, víte, že v domově budete mít společnost vrstevníků? Že o vás bude postaráno?“

Chci křičet: „Ale já nechci společnost cizích lidí! Chci svůj domov!“ Místo toho jen kývnu.

Den odjezdu je chladný a deštivý. Balím si pár věcí – fotku Marie, knihu básní od Seiferta, starý svetr. Lucie mě objímá a pláče.

„Tati, promiň…“ šeptá.

Nevím, jestli jí to dokážu odpustit.

V domově je čisto a ticho. Všude cizí tváře. Paní Věra z vedlejšího pokoje mi nabízí bonbón a vypráví o svých vnoučatech, která ji navštěvují jednou za měsíc. Snažím se poslouchat, ale myšlenky mi utíkají domů.

První noc nemohu usnout. Vzpomínám na vůni jabloní za oknem ložnice, na smích Marie v kuchyni, na dětské hry Lucie a Tomáše na zahradě.

Přemýšlím: Je stáří opravdu trestem? Musí člověk přijít o všechno jen proto, že už není silný jako dřív? A proč rodina zapomíná na to nejdůležitější – že domov není jen střecha nad hlavou?

Co byste udělali vy? Je správné obětovat rodiče pro pohodlí mladších? Nebo má každý právo dožít tam, kde byl šťastný?