Můj manžel mi poslal fakturu za společný život: Příběh o ztracené důvěře

„Tohle je faktura za poslední tři roky, co spolu bydlíme. Myslím, že je fér, abys mi to vrátila.“

Seděla jsem u kuchyňského stolu v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a zírala na papír, který mi Tomáš podal. Na chvíli jsem si myslela, že je to nějaký hloupý vtip. Ale jeho výraz byl vážný, oči tvrdé a rty sevřené do tenké čáry. V hlavě mi hučelo. „To nemyslíš vážně, Tome?“ vydechla jsem a snažila se, aby se mi netřásl hlas.

„Myslím to naprosto vážně, Eliško. Všechno jsem spočítal – nájem, elektřina, voda, jídlo. Ty jsi poslední dva roky pracovala jen na poloviční úvazek, já všechno táhl. Teď chci, abys mi to vrátila.“

V tu chvíli se mi vybavily všechny ty večery, kdy jsem po práci vařila večeři, prala jeho košile, starala se o jeho nemocnou matku a snažila se udržet náš domov v chodu. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem kvůli jeho práci souhlasila s tím, že se přestěhujeme do Prahy a opustím svou rodinu v Brně. A teď přede mnou sedí muž, kterého jsem milovala, a žádá mě o peníze za to, že jsme spolu žili.

„A co všechny ty věci, které jsem dělala já? To jsi taky spočítal?“ zeptala jsem se tiše.

Tomáš pokrčil rameny. „To je něco jiného. Já platil účty.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Vždycky jsem se snažila být pozitivní, před kamarádkami i rodinou jsem malovala náš vztah narůžovo. „Tomáš je pracovitý, stará se o nás,“ říkala jsem. Ale pravda byla jiná – poslední rok byl mezi námi ledový chlad. Přestali jsme spolu mluvit o čemkoli jiném než o tom, co je potřeba koupit nebo zařídit. Intimita zmizela. A teď tohle.

Vzala jsem papír do ruky a podívala se na sumu na konci: 186 000 Kč. Přesně spočítané položky: „nájem 8 000 Kč měsíčně“, „jídlo 2 500 Kč měsíčně“, „energie 1 200 Kč měsíčně“… Všechno do poslední koruny.

„A co kdybych ti poslala fakturu za péči o tvou mámu? Za všechny ty hodiny v nemocnici? Za to, že jsem ti žehlila košile a vařila večeře?“

Tomáš se zamračil. „To je něco jiného. To je tvoje volba.“

V tu chvíli jsem vstala od stolu a šla do ložnice. Zavřela jsem za sebou dveře a rozplakala se do polštáře. Cítila jsem se ponížená a zrazená. Jak jsme se sem dostali? Kde jsme udělali chybu?

Druhý den ráno jsem šla do práce jako robot. V kanceláři jsem seděla u počítače a snažila se soustředit na tabulky v Excelu, ale v hlavě mi pořád běžela ta scéna z předchozího večera. Kolegyně Jana si všimla mého rozpoložení.

„Eliško, jsi v pohodě?“ zeptala se opatrně.

Pokrčila jsem rameny. „Jen nějaké domácí trable.“

Jana si povzdechla. „To znám… Ale jestli potřebuješ promluvit, víš kde mě najdeš.“

Celý den jsem přemýšlela, jestli mám někomu říct pravdu. Vždycky jsem byla ta silná, ta vyrovnaná. Ale teď jsem měla pocit, že už to dál nevydržím.

Večer jsem přišla domů a Tomáš seděl u televize s pivem v ruce. Ani se na mě nepodíval.

„Promluvíme si?“ zeptala jsem se tiše.

„O čem?“ zabručel.

„O nás. O tom všem.“

Tomáš vypnul televizi a otočil se ke mně. „Co chceš slyšet? Prostě chci, abys mi to vrátila. Není fér, abych všechno platil já.“

„A není fér, že já dělám všechno ostatní? Že držím náš domov pohromadě? Že kvůli tobě žiju v Praze a nevidím svou rodinu?“

Tomáš pokrčil rameny. „To je tvoje volba.“

V tu chvíli mi došlo, že už nemám sílu bojovat. Že tenhle vztah už dávno není partnerství.

Další dny byly jako zlý sen. Tomáš mi začal posílat upomínky mailem i SMSkou. Dokonce mi napsal dopis s výhrůžkou právníkem. Moje máma mi po telefonu radila: „Eliško, nenech si to líbit! To není normální!“

Začala jsem hledat pomoc u právníka i psychologa. Právník mi řekl jasně: „Pokud nemáte předmanželskou smlouvu nebo jasně rozdělené finance, nemá na to nárok.“ Psycholog mi poradil: „Musíte si ujasnit, co od života chcete. Jestli vám ten vztah ještě něco dává.“

Jednoho večera jsem sbalila pár věcí do kufru a odjela k rodičům do Brna. Tomáš mi ještě několikrát volal a psal zprávy plné výčitek a urážek.

Dnes už vím, že jsem udělala správně. Bylo těžké přiznat si před sebou i před ostatními, že naše manželství selhalo – ne kvůli penězům, ale kvůli ztrátě důvěry a respektu.

Někdy večer sedím u okna v dětském pokoji svého starého bytu a přemýšlím: Jak jsme mohli dopustit, aby mezi nás vstoupily peníze? Kde končí láska a začíná účetnictví? Co byste udělali vy na mém místě?