Když se sousedka stane manželkou: Příběh o lásce, zklamání a hledání sebe sama

„Proboha, Honzo, už zase jsi zapomněl koupit chleba? Co tu mám jíst?“ Její hlas se nesl malým bytem jako břitva. Stál jsem v předsíni s promočeným kabátem a v ruce držel igelitku s mlékem a máslem. Chleba jsem opravdu zapomněl. Ale nebylo to poprvé a rozhodně ne naposledy. Jana, moje žena, bývala kdysi moje sousedka. Ta tichá, nenápadná holka z vedlejšího bytu, která si chodila půjčovat vajíčka a občas si postěžovala na hlučné sousedy. Teď stála přede mnou, rozčilená a unavená, a já měl pocit, že se mi život rozpadá pod rukama.

Všechno to začalo jedním deštivým večerem před čtyřmi lety. Seděl jsem u počítače a snažil se dopsat článek do místních novin, když někdo zaklepal na dveře. Otevřel jsem a tam stála Jana – promočená, s očima plnýma slz. „Honzo, prosím tě… nemáš něco k jídlu? V lednici mám jen kečup a okurky.“ Pozval jsem ji dál, ohřál polévku a pustil televizi. Povídali jsme si dlouho do noci. Tehdy jsem si myslel, že jsem udělal dobrý skutek. Netušil jsem, že ten večer změní všechno.

Začali jsme se vídat častěji. Nejprve jen na chodbě nebo na schodech, pak už i u mě doma. Jana byla vtipná, měla ráda stejné filmy jako já a uměla naslouchat. Když mi zemřela máma, byla jediná, kdo mi přinesl koláč a objal mě bez zbytečných slov. Po roce jsme se vzali. Všichni říkali, že jsme ideální pár – dva samotáři, co našli jeden druhého.

Jenže realita byla jiná. Jana byla zvyklá žít sama. Měla svoje rituály – ráno musela mít přesně dvě lžičky cukru v kávě, večer chtěla ticho a žádné návštěvy. Já byl pravý opak – rád jsem zval kamarády na pivo, pouštěl si nahlas hudbu a občas zapomněl na domácí povinnosti. První hádky přišly brzy. „Proč jsi zase nechal ponožky na gauči?“ „Proč musíš volat své sestře každý den?“ „Kdy už konečně opravíš tu kapající baterii?“

Jednou v noci jsem seděl v kuchyni a přemýšlel, kde se stala chyba. Slyšel jsem Janu plakat v ložnici. Chtěl jsem za ní jít, obejmout ji a říct jí, že všechno bude dobré. Ale místo toho jsem zůstal sedět a civěl do prázdna. Měl jsem pocit, že jsme každý na jiné lodi.

Situace se vyhrotila minulý měsíc. Jana přišla o práci v knihovně – prý šetření, prý digitalizace. Byla doma pořád a já měl pocit, že mě dusí. Každý den mi volala do práce: „Honzo, kdy přijdeš? Co mám vařit? Nechceš radši bramborovou kaši než těstoviny?“ Večer mě čekala s výčitkami: „Zase jsi byl v hospodě? Víš vůbec, jak se cítím?“

Jednou jsem přišel domů později než obvykle. Jana seděla u stolu s dopisem v ruce. „Tohle je výpověď z bytu,“ řekla tiše. „Majitel chce zvýšit nájem o dva tisíce.“ Sedl jsem si naproti ní a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili upřímně.

„Jano, mám pocit, že už to nezvládám,“ řekl jsem tiše.

„Já taky ne,“ přiznala.

Bylo to poprvé, co jsme si přiznali pravdu. Že jsme unavení. Že jsme každý jiný. Že nás spojuje hlavně minulost – ten jeden deštivý večer a pár hezkých vzpomínek.

Začali jsme chodit na párovou terapii k paní doktorce Novotné na Smíchov. První sezení bylo hrozné – oba jsme plakali a hádali se před cizím člověkem. Ale pak jsme začali chápat jeden druhého víc. Jana mi řekla o svém strachu ze samoty. Já jí přiznal, že mám pocit viny za to, že ji nedokážu udělat šťastnou.

Dnes je to lepší – ne dokonalé, ale lepší. Učíme se spolu mluvit bez výčitek. Občas si zajdeme na procházku do Stromovky nebo na pivo do staré hospody U Černého vola. Někdy je ticho mezi námi těžké, ale už ho umíme přijmout.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Udělal bych to znovu? Pozval bych Janu tenkrát dál? Nebo bych zavřel dveře a nechal ji stát na chodbě? Možná je to právě ta největší otázka života – kdy pomoci druhému znamená změnit navždy i svůj vlastní osud.

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za vztah, když už nezbývá síla? Nebo je lepší odejít a začít znovu?