Přestěhovala jsem tátu do domova důchodců. Rodina mi to nikdy neodpustila.

„Ty jsi ho tam prostě odložila jako starý kabát! Jak můžeš žít sama se sebou?“ křičela na mě sestra Jana, zatímco jsem stála v kuchyni a ruce se mi třásly. Vzduch byl hustý, napětí by se dalo krájet. Máma seděla u stolu, oči zarudlé od pláče, a bratr Petr jen mlčky zíral do hrnku s kávou. Všichni čekali na mou odpověď, ale já měla pocit, že se dusím.

„Jano, prosím tě, vždyť víš, že už jsem to sama nezvládala,“ zašeptala jsem. „Táta potřebuje péči, kterou mu doma dát nemůžeme. Každý den padal, zapomínal brát léky, jednou málem zapálil byt…“

„To je jen výmluva! Kdybys chtěla, mohla bys být s ním doma. Nebo bychom se střídali! Ale tys to vzdala!“ Jana vstala a bouchla do stolu tak silně, až se rozlila káva.

Ten den se mi vryl do paměti jako jizva. Táta byl vždycky silný chlap – bývalý strojvedoucí, který nás učil jezdit na kole a v zimě stavěl sněhuláky na sídlišti v Ostravě-Porubě. Jenže poslední dva roky se všechno změnilo. Alzheimerova choroba ho proměnila v člověka, kterého jsem sotva poznávala. Někdy mě nepoznal vůbec. Jindy mě prosil, abych ho vzala domů – a přitom už doma byl.

Péče o něj byla vyčerpávající. Každé ráno jsem vstávala o hodinu dřív, abych mu připravila snídani a pohlídala, jestli si vezme prášky. Musela jsem mu pomáhat s hygienou, převlékat ho, někdy i krmit. Práce mi trpěla, šéfová mi naznačila, že pokud budu dál chodit pozdě, budu muset odejít. Petr s Janou měli své rodiny a práce – občas přišli na návštěvu, ale většinou to bylo na mně.

Jednoho večera jsem našla tátu na zemi v koupelně. Krvácel z hlavy a zmateně blábolil něco o vlaku do Brna. Volala jsem záchranku a v nemocnici mi lékařka řekla: „Paní Novotná, váš tatínek potřebuje nepřetržitou péči. Doma už to není bezpečné.“

Rozhodnutí padlo těžce. Prošla jsem několik domovů důchodců – některé byly smutné, jiné působily útulněji. Nakonec jsem vybrala jeden v centru Ostravy s malou zahradou a milým personálem. První dny byly hrozné – táta plakal a prosil mě, abych ho vzala domů. Já brečela s ním cestou tramvají zpátky.

Rodina se to dozvěděla až později. Jana mi volala a křičela do telefonu: „Tohle jsi neměla právo udělat bez nás!“ Petr byl tišší, ale jeho pohled říkal všechno.

Začaly týdny mlčení a výčitek. Máma mi psala dlouhé zprávy o tom, jak je táta smutný a jak by byl radši doma. Jana mě přestala zvát na rodinné oslavy. Petr mi jednou napsal: „Nevím, jestli bych měl odvahu udělat to samé.“

Navštěvovala jsem tátu každý týden. Někdy mě poznal a usmál se: „Ahoj, holčičko.“ Jindy si myslel, že jsem zdravotní sestra. Viděla jsem ale i malé zlepšení – byl čistý, najedený, personál s ním chodil na procházky do zahrady. Přesto mě hryzalo svědomí.

Jednou jsem přišla a našla tam Janu s mámou. Seděly u postele a táta spal. Jana mě probodla pohledem: „Podívej se na něj! Myslíš si, že je tu šťastný? Vždyť tu umírá sám!“ Máma jen tiše plakala.

„Jano,“ řekla jsem tiše, „kdybys tu byla častěji, viděla bys, že mu tu není tak zle. Doma už to prostě nešlo.“

„To je jen tvoje omluva,“ odsekla Jana.

Cestou domů jsem přemýšlela nad tím, jestli mají pravdu. Možná jsem měla bojovat víc. Možná jsme se měli střídat. Ale všichni měli své životy – děti, práci, povinnosti. Já už nemohla dál.

V práci se mnou přestali mluvit o rodině – věděli, co se stalo. Jedna kolegyně mi jednou řekla: „Nebojte se toho tolik – někdy je to nejlepší řešení.“ Ale já si nebyla jistá.

Táta žil v domově ještě rok a půl. Zemřel klidně ve spánku. Na pohřbu jsme stáli vedle sebe – já, Jana i Petr – ale mezi námi byla propast.

Dnes chodím kolem domova důchodců často. Dívám se na okna a přemýšlím: Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem opravdu tátu opustila? Co byste udělali vy na mém místě?