Zůstala jsem sama s těhotnou snachou: Když rodina není tím, čím se zdá

„Jano, já už to prostě nezvládám! Proč jsi mi nikdy neřekla, jak těžké je být matkou?“ Lucie stála uprostřed kuchyně, ruce zabořené do vlasů, oči zarudlé od pláče. Její břicho už bylo znatelně kulaté a já cítila, jak se mi v hrudi svírá úzkost. Můj syn Tomáš byl pryč – odjel na služební cestu do Brna, prý na měsíc, ale já už dávno tušila, že za tím je něco víc.

Seděla jsem u stolu a snažila se najít správná slova. „Lucie, vím, že to máš těžké. Ale nejsi na to sama. Jsem tu s tebou.“ Jenže ona mě neposlouchala. V posledních týdnech byla podrážděná, často mi vyčítala i maličkosti – že jsem koupila špatné mléko, že jsem zapomněla vyžehlit její šaty. A já? Já jsem jen mlčky přikyvovala a snažila se udržet klid v domě, který už dávno nebyl domovem.

Tomáš s Lucií se ke mně nastěhovali před půl rokem. Prý jen na chvíli, než si najdou vlastní byt. Jenže pak přišla Tomášova výpověď – firma zkrachovala a on přišel o práci. Lucie krátce nato také skončila v knihkupectví, kde pracovala. Najednou jsem byla jediná, kdo nosil domů peníze. A místo vděku jsem cítila jen napětí a chlad.

Jednoho večera, když jsem myla nádobí, zaslechla jsem Lucii telefonovat na balkoně. „Neboj se, Tomáši, všechno jde podle plánu. Máma je měkká, zvládneme to. Hlavně tam vydrž a nevracej se dřív.“ Ztuhla jsem. Co to má znamenat? Jaký plán? Proč bych měla být měkká?

Následující dny jsem začala být pozornější. Lucie si často stěžovala na bolesti a vyžadovala moji pozornost – chtěla vozit k lékaři, připravovat speciální jídla, dokonce i masírovat nohy. Když jsem jednou odmítla, rozplakala se a zavřela se v pokoji. Připadala jsem si jako služka ve vlastním bytě.

Jednoho rána jsem našla na stole dopis od Tomáše: „Mami, prosím tě, buď na Lucii hodná. Je teď citlivá a potřebuje tě. Vím, že je to těžké, ale zvládneme to spolu.“ Ten dopis byl poslední kapka. Začala jsem pátrat – prohlížela jsem účty, hledala výpisy z banky. Zjistila jsem, že Tomáš vybírá peníze z mého účtu bez mého vědomí. Lucie mezitím objednávala drahé věci přes internet – dětský kočárek za dvacet tisíc, značkové oblečení pro miminko.

Jednou večer přišla Lucie do kuchyně s úsměvem: „Jano, napadlo mě… Co kdybychom zůstali u tebe ještě déle? Přeci jen je tu víc místa než v těch malých bytech.“ V tu chvíli mi došlo, že tohle není jen dočasné řešení. Oni si plánovali udělat z mého bytu svůj domov – a mě z něj pomalu vytlačit.

Začala jsem být tvrdší. Přestala jsem vařit večeře pro tři a připravovala jen pro sebe. Když Lucie chtěla jet k lékaři, řekla jsem jí, že si musí zavolat taxi. Přestala jsem jim dávat peníze na nákupy a zamkla jsem platební kartu do šuplíku.

Lucie zuřila: „Tohle nemůžeš! Jsi přece babička našeho dítěte!“ Ale já už byla rozhodnutá. „Jsem tvoje tchyně, ne služka,“ odpověděla jsem klidně.

Tomáš mi začal psát rozhořčené zprávy: „Mami, co to děláš? Lucie je těhotná! Musíš jí pomáhat!“ Ale já už věděla své.

Jednoho dne přišla Lucie s kufrem v ruce: „Odcházím k rodičům! Tohle už nemůžu vydržet!“ Nezastavila jsem ji. Jen jsem tiše sledovala, jak za ní zapadly dveře.

Tomáš se vrátil o týden později. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel. „Mami… promiň.“

„Proč jste to udělali?“ zeptala jsem se tiše.

„Byli jsme zoufalí… Nevěděli jsme kudy kam… Ale přehnali jsme to.“

Nevím, jestli jim někdy dokážu úplně odpustit. Ale vím jedno – musím myslet i na sebe.

Občas si říkám: Kde je hranice mezi pomocí rodině a tím, že se necháme zneužívat? Jak byste se zachovali vy?