Pomsta v kuchyni: Jak jsem se postavila tchyni a změnila svůj život

„Ty talíře jsou tak špinavé, že by se za ně styděla i prasata v naší vesnici,“ pronesla tchyně hlasem, který byl ledovější než voda v rybníce v lednu. Stála jsem u dřezu v její kuchyni v malém domku na okraji Hradce Králové a cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem. Bylo to už po několikáté, co mě takhle ponížila před celou rodinou. Můj muž Petr seděl u stolu a dělal, že něco hledá v mobilu. Nikdo se mě nezastal.

Vždycky jsem si myslela, že když se vdám za Petra, najdu druhou rodinu. Ale od chvíle, kdy jsem poprvé překročila práh jejich domu, jsem byla jen „ta z města“, která neumí pořádně vařit, uklízet ani vychovávat děti. Tchyně, paní Novotná, byla žena z generace, která věřila, že ženská má držet hubu a krok. A já? Já jsem byla všechno, jen ne tohle.

„Mami, nech toho,“ ozvala se jednou slabě švagrová Jana, ale tchyně ji umlčela pohledem. „Když budeš mít vlastní domácnost, můžeš si dělat věci po svém,“ odsekla jí. Já jsem jen sevřela rty a pokračovala v mytí nádobí. Ale uvnitř mě to vřelo. Každý její komentář byl jako další kapka kyseliny na mé sebevědomí.

Jednou večer, když jsme s Petrem leželi v posteli, jsem se rozplakala. „Proč mi to dělá? Proč mě pořád ponižuje?“ zeptala jsem se tiše. Petr jen pokrčil rameny: „To je prostě máma. Je taková na všechny.“ Ale já věděla, že na mě je horší. Možná proto, že jsem jí připomínala něco, co sama nikdy nebyla – svobodnou ženu s vlastním názorem.

Začala jsem si psát deník. Každý den jsem si zapisovala její poznámky: „To jsi vařila ty? To je nějaké moderní jídlo? My jsme vždycky jedli normálně.“ Nebo: „Děti by měly být venku, ne sedět u knížek.“ A pak ta věta o talířích… Ta mi zněla v hlavě celé týdny.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že už toho mám dost. Nechtěla jsem být obětí. Chtěla jsem jí ukázat, že nejsem slabá. Vymyslela jsem plán – pomstu, která nebude zlá, ale která jí otevře oči.

Začala jsem chodit do kurzu vaření u paní Hrdličkové ve městě. Naučila jsem se péct domácí chleba, vařit svíčkovou podle starého receptu a dělat knedlíky tak nadýchané, že by je schválila i babička z Moravy. Každý týden jsem přinesla něco nového na rodinný oběd. Tchyně nejdřív brblala: „To je nějaké divné těsto.“ Ale když viděla, jak si ostatní přidávají a chválí mě, začala mlčet.

Pak přišla další fáze mého plánu. Jednou jsem přišla do jejich domu dřív a nabídla se, že uklidím kuchyň. Všechno jsem vydrhla – sporák, dřez i podlahu. Když tchyně přišla domů a viděla tu čistotu, chvíli jen stála ve dveřích a mlčela. Pak řekla: „To jsi dělala ty?“ Přikývla jsem. „No… to je pěkné.“ Bylo to poprvé, co mi řekla něco pozitivního.

Ale pořád to nebylo ono. Chtěla jsem víc – chtěla jsem respekt. A tak jsem začala mluvit nahlas o tom, co mi vadí. Když mě příště kritizovala před rodinou kvůli špatně utřenému stolu, řekla jsem: „Myslím, že bychom si mohly říct věci mezi čtyřma očima.“ Vzala jsem ji stranou do chodby a tam jí řekla: „Vím, že nejsem dokonalá. Ale snažím se. Vaše poznámky mě bolí.“

Tchyně na mě chvíli koukala jako na zjevení. Pak řekla: „Já… já to tak nemyslím.“ Poprvé v životě vypadala nejistě.

Od té doby se něco změnilo. Nebylo to hned dokonalé – občas si neodpustila rýpnutí („To je nějak moc slané“), ale už to nebylo tak zlé jako dřív. Petr si toho všiml taky: „Jsi nějaká jiná,“ řekl mi jednou večer. „Silnější.“

A já? Začala jsem si víc věřit. Přestala jsem čekat na její uznání a našla ho sama v sobě. Naučila jsem se stát si za svým a říkat nahlas, co cítím.

Jednoho dne jsme seděli všichni u stolu a tchyně najednou řekla: „Ty tvoje buchty jsou lepší než ty moje.“ Všichni ztichli překvapením – i já.

Možná to nebyla velká pomsta v hollywoodském stylu. Ale pro mě to byla výhra.

Někdy si říkám: Proč musí být vztahy mezi snachou a tchyní tak složité? Nemohly bychom si prostě navzájem fandit místo toho věčného soupeření? Co myslíte vy?