Bratrova nová žena mi zničila život – a já byl vždycky věrný manžel

„Petr, prosím tě, už to neřeš. Je to jenom večeře, ne konec světa,“ slyším hlas své ženy Jany, když se hádáme v kuchyni. Je pátek večer a já se snažím vysvětlit, proč nechci jít na rodinnou oslavu k bratrovi. „Nevíš, jaké to je…“ začnu, ale ona mě přeruší: „Vím, že máš s Martinem nějaké neshody, ale kvůli tomu přece nebudeš ignorovat jeho svatbu.“

Jenže ona neví. Nikdo neví. Nikdo neví, co se ve mně odehrává od chvíle, kdy jsem poprvé spatřil Kláru – Martinovu novou ženu. Bylo to na jejich zásnubní oslavě před třemi měsíci. Stála tam v modrých šatech, smála se a já měl pocit, že se mi zastavilo srdce. Vždycky jsem byl věrný muž. Jana je moje první a jediná láska. Máme spolu dvě děti, hypotéku na byt v paneláku a psa jménem Max. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl být tím, kdo zradí.

Ale Klára… Klára byla jiná. Měla v sobě něco, co mě přitahovalo jako magnet. Možná to byla její upřímnost, možná ten smích, možná způsob, jakým se na mě podívala, když jsme si připíjeli šampaňským. Od té chvíle jsem na ni nemohl přestat myslet. A teď mám jít na oslavu jejich svatby a tvářit se, že je všechno v pořádku?

„Pojďme tam kvůli dětem,“ naléhá Jana. „Tvoje máma by byla ráda.“

Nakonec souhlasím. Obleču si košili, kterou mi Jana koupila k narozeninám, a jedeme tramvají přes půl města do restaurace na Horním náměstí. Celou cestu mlčím a Jana si toho všimne. „Petr, co se děje?“ ptá se tiše. „Nic,“ zalžu.

V restauraci už je plno. Martin vypadá šťastněji než kdy dřív a Klára… Klára je nádherná. Má na sobě červené šaty a když mě uvidí, usměje se tím svým zvláštním způsobem. „Ahoj Petře,“ řekne a obejme mě. Její parfém mě omámí.

Večer plyne pomalu. Snažím se soustředit na děti, na rozhovory s rodiči a starými známými. Ale pořád cítím Klářin pohled na sobě. Když jdu na toaletu, potkám ji na chodbě.

„Můžeme si promluvit?“ zašeptá.

Zaskočí mě to. „O čem?“

„O tom, co mezi námi je.“

Zůstanu stát jako opařený. „Mezi námi nic není,“ vyhrknu.

Usměje se smutně. „To si opravdu myslíš?“

Nevím, co říct. V hlavě mi běží tisíc myšlenek – Jana, děti, Martin… Ale zároveň cítím něco, co jsem nikdy necítil. Touhu. Strach. Vinu.

„Kláro… já jsem ženatý,“ zašeptám.

„A já jsem vdaná za tvého bratra,“ odpoví tiše.

Na chvíli je ticho. Pak mě chytne za ruku a já cítím elektrický výboj po celém těle.

„Musíme to zastavit,“ řeknu nakonec.

„Ale chceš to?“

Nevím.

Od té chvíle je všechno jinak. Každý den myslím na Kláru víc a víc. S Janou se hádáme kvůli maličkostem – neumyté nádobí, pozdě zaplacené složenky, zapomenutý nákup. Děti si toho začínají všímat. Nejmladší dcera Anička se mě ptá: „Tati, proč jsi pořád smutný?“

Nevím, co jí mám říct.

Jednoho dne mi přijde zpráva od Kláry: „Potřebuju tě vidět.“ Sejdeme se v parku u řeky Moravy. Sedíme na lavičce a mlčíme.

„Miluju tě,“ řekne najednou.

Zamrazí mě.

„To nemůžeš…“

„Ale je to tak.“

Dívám se jí do očí a vím, že lžu sám sobě i jí. Miluju ji taky.

Začínáme se scházet tajně – v kavárně na Dolním náměstí, v parku za školou, někdy jen tak projdeme městem ruku v ruce jako dva cizinci. Každý večer se vracím domů s pocitem viny a strachu, že nás někdo odhalí.

Jednou nás opravdu zahlédne sousedka paní Novotná a druhý den už o tom ví půlka domu. Jana přijde domů bledá jako stěna.

„Je to pravda?“ zeptá se bez obalu.

Mlčím.

„Petře?!“

„Ano,“ přiznávám tiše.

Rozpláče se a zabouchne za sebou dveře ložnice.

Děti jsou zmatené. Martin mi volá pozdě večer: „Co to děláš? To ti nestačí tvoje rodina? Proč jsi mi musel zničit život?“

Nemám odpověď.

Všechno se rozpadá. Jana podává žádost o rozvod. Martin s Klárou odjíždějí pryč z Olomouce – prý začít znovu někde jinde. Já zůstávám sám v prázdném bytě s Maxem a fotkami dětí na lednici.

Každý večer sedím u okna a přemýšlím: Stálo to za to? Může člověk ovládnout svoje city? Nebo jsme jenom loutky svých emocí?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit taková zrada?