Život pod jednou střechou: Když tchyně ztrácí sama sebe

„Mami, můžeš prosím vyžehlit ty košile? A až půjdeš ven, vezmi s sebou i malého, potřebuju si na chvíli odpočinout.“ Slyším hlas své snachy Lucie, zatímco se snažím v kuchyni dočistit připálený hrnec. Je pátek odpoledne, venku prší a já mám pocit, že se na mě všechno valí. V domě mého syna Tomáše žiju už třetí rok – původně to mělo být jen na pár měsíců, než si najdu něco svého. Ale život se zamotal jinak.

Když jsem sem přišla, byla jsem ráda, že můžu být blízko vnukovi Matýskovi. Po smrti manžela jsem se cítila sama a Tomáš s Lucií mi nabídli pokoj v jejich novém domě na okraji Brna. „Budeš tu mít klid, mami,“ sliboval Tomáš. Jenže klid se nekonal. Každý den začínám tím, že připravuji snídani pro všechny. Lucie spěchá do práce, Tomáš si ještě v pyžamu čte zprávy na mobilu. Matýsek trucuje, že nechce do školky. Já mezi tím hledám ponožky, které se záhadně ztratily v pračce.

„Marie, mohla bys dneska posekat zahradu? Vypadá to tam hrozně,“ ozve se Tomáš mezi dveřmi. Přikývnu, i když mě bolí záda a v noci jsem skoro nespala. Nechci být na obtíž. Ale někdy mám pocit, že jsem tu jen proto, abych dělala všechno, co ostatní nestíhají nebo nechtějí.

Jednou večer sedím u stolu a slyším Lucii šeptat Tomášovi: „Tvoje máma je pořád doma, tak by mohla víc pomoct. Já už fakt nemůžu.“ Cítím, jak mi hoří tváře studem i vztekem. Vždyť dělám, co můžu! Ale nikdo to nevidí. Nikdo neřekne: „Děkujeme.“

Začínám být unavená. Přestávám chodit na procházky s kamarádkami, protože „je potřeba pohlídat Matýska“. Ztrácím sama sebe. Když si večer sednu s knížkou, někdo mě vyruší: „Marie, kde máme čisté ručníky?“ nebo „Mami, můžeš mi pomoct s daněmi?“

Jednoho dne přijde Lucie domů dřív a najde mě v slzách u kuchyňského stolu. „Co se děje?“ ptá se bez zájmu. „Nic,“ odpovím tiše. Ale uvnitř mě to bolí. Chci být součástí rodiny, ne její služkou.

Začínám si psát deník. Do něj si zapisuji všechny drobné křivdy i chvíle radosti – třeba když mi Matýsek přinese obrázek a řekne: „Babičko, mám tě rád.“ Ale těch radostných chvil je čím dál méně.

Jednoho večera se odhodlám k rozhovoru. „Tomáši, Lucie… můžeme si promluvit?“ Sedíme u stolu a já poprvé za dlouhou dobu říkám nahlas, co cítím: „Mám vás ráda a chci vám pomáhat, ale někdy mám pocit, že jsem tu jen proto, abych uklízela a hlídala. Potřebuju taky čas pro sebe.“

Tomáš se tváří překvapeně. Lucie mlčí. „Mami, my jsme si neuvědomili…“ začne Tomáš. Ale Lucie ho přeruší: „Vždyť jsi doma celý den! My oba pracujeme.“

„To neznamená, že nemám právo na odpočinek,“ odpovím tiše.

Následující dny jsou napjaté. Lucie je odtažitá, Tomáš se snaží být milý. Ale něco se změnilo – začínám si víc stát za svým. Odmítám některé požadavky a snažím se najít rovnováhu mezi pomocí a vlastním životem.

Jednou večer přijde Matýsek do mého pokoje: „Babičko, proč jsi smutná?“ Objímám ho a slibuji si, že kvůli němu vydržím ještě chvíli bojovat za své místo v rodině.

Někdy přemýšlím: Je možné žít pod jednou střechou s dospělými dětmi a neztratit přitom sama sebe? Máme právo říct dost i v rodině? Co byste udělali vy na mém místě?