Babička, která nikdy nemá čas: Pravda o rodinných slibech

„Petro, já bych tak ráda pohlídala ty vaše děti, ale dneska opravdu nemůžu, víš, mám tu návštěvu od sousedky,“ ozývá se z telefonu hlas mé tchyně Věry. Držím mobil v ruce a cítím, jak mi v hrudi narůstá frustrace. Už potřetí tento měsíc. Věra je mistryně výmluv – jednou má bolavá záda, podruhé musí na poštu, potřetí zase peče bábovku pro kamarádku. A přitom všude vypráví, jak moc jí chybí její vnoučata.

Sedím na kraji postele v našem malém bytě na Jižním Městě. Děti – pětiletý Matěj a tříletá Anička – se hádají o plyšového medvěda. Tomáš je ještě v práci a já mám pocit, že mi každou chvíli praskne hlava. Potřebuju si aspoň na dvě hodiny odskočit k zubaři, ale nemám nikoho, kdo by děti pohlídal. Moje máma je po operaci kyčle a kamarádky mají vlastní starosti. Znovu vytáčím číslo Věry.

„Věro, prosím tě, opravdu bych potřebovala pohlídat děti zítra odpoledne. Mám zubaře a Tomáš má poradu,“ snažím se znít klidně.

„Ach jo, Petro, to mě moc mrzí, ale zrovna zítra musím jet s paní Novotnou na nákup. Ona už sama nezvládne ty těžké tašky…“

Zavírám oči a zhluboka dýchám. „Dobře, tak nic. Zkusím to nějak zařídit.“

Když Tomáš večer přijde domů, sedím u stolu s hlavou v dlaních. „Zase nemůže?“ ptá se tiše.

„Ne. Prý musí pomoct sousedce.“

Tomáš si povzdechne. „Víš, ona to myslí dobře…“

„Opravdu? Protože mně to tak nepřipadá. Pořád všem vypráví, jak jí děti chybí, ale když ji potřebujeme, nikdy nemá čas.“

Tomáš pokrčí rameny a jde si pustit zprávy. Já zůstávám sama se svými myšlenkami a pocitem křivdy. Proč to dělá? Proč před ostatními hraje tu dokonalou babičku, ale ve skutečnosti se dětem vyhýbá?

Další týden potkávám Věru u výtahu. „Petruško! Ty moje zlatíčka jsem tak dlouho neviděla! Musíme něco podniknout!“ objímá mě okázale.

„Ráda bych,“ odpovídám suše. „Ale když tě potřebuju, nikdy nemáš čas.“

Věra se zatváří dotčeně. „Ale Petro! Já mám prostě teď tolik povinností… Ale neboj, v sobotu určitě přijdu!“

Sobotní ráno. Děti jsou natěšené – Matěj si připravil obrázek pro babičku, Anička schovala pod polštář její oblíbenou čokoládu. Čekáme. Hodina míjí druhou. Věra nepřichází. Nakonec volá: „Petruško, promiň, ale dneska mi není dobře…“

Děti jsou zklamané. Matěj trucuje v pokoji, Anička brečí. Já cítím vztek i smutek zároveň.

Večer sedím s Tomášem u stolu a už to nevydržím: „Proč s námi Věra takhle jedná? Proč dětem pořád slibuje a pak nedodrží?“

Tomáš mlčí dlouho. Pak tiše řekne: „Možná se bojí… Že už to s dětmi nezvládne. Že je unavená nebo že by něco pokazila.“

„Tak proč to neřekne na rovinu? Proč pořád hraje tu divadelní roli?“

Tomáš pokrčí rameny: „Možná nechce vypadat jako špatná babička před ostatními.“

Celou noc přemýšlím nad tím, jak moc nás ovlivňují očekávání druhých – i ta naše vlastní. Druhý den ráno sbírám odvahu a volám Věře.

„Věro, můžeme si promluvit?“ začínám opatrně.

„Samozřejmě, Petro.“

„Vím, že máš hodně povinností a že možná není jednoduché být s dětmi sama. Ale byla bych ráda, kdybys nám řekla pravdu. Děti tě mají rády a já taky… Ale mrzí mě ty sliby a výmluvy.“

Na druhém konci je ticho. Pak Věra tiše řekne: „Petro… já mám někdy strach. Bojím se, že něco pokazím nebo že je nezvládnu uhlídat. Už nejsem nejmladší…“

Cítím úlevu i smutek zároveň. „To chápu, Věro. Ale příště nám to řekni rovnou. Děti budou radši vědět pravdu než čekat na babičku, která nikdy nepřijde.“

Od té doby se naše vztahy změnily. Věra už neslibuje nemožné a když přijde na návštěvu, je to opravdové setkání – i když jen na chvíli a za mé přítomnosti.

Někdy si říkám: Proč je pro nás dospělé tak těžké přiznat si vlastní limity? A proč radši hrajeme divadlo před světem i před vlastní rodinou? Co myslíte vy?