Mezi dvěma světy: Když tchyně rozděluje rodinu

„Zase ti dala jen ty staré rohlíky?“ zeptal se Petr, když jsem položila igelitku na kuchyňskou linku. Vzduch v bytě byl těžký, jako by se v něm vznášela všechna ta nevyřčená slova a křivdy. „Jo, a ještě pár jablek. Prý už je doma nepotřebuje,“ odpověděla jsem tiše a snažila se, aby mi neujel hlas. Petr si povzdechl a já viděla, jak se mu v očích mísí vztek s bezmocí.

Někdy mám pocit, že jsem pro jeho mámu jen vzduch. Pro Hanku, Petrovu sestru, má vždycky připravenou obálku s penězi, zaplatí jí nájem, koupí novou bundu nebo přiveze tašku plnou značkových potravin. Pro nás? Zbytky. Vždycky jen zbytky. Jako bychom byli ti méněcenní, ti, co si nezaslouží víc než okoralý chleba a prošlé jogurty.

„Mami, proč to děláš?“ slyšela jsem jednou Petra do telefonu. „Proč Haně dáváš peníze a nám jen jídlo?“ Jeho matka odpověděla něco o tom, že Hanka je přece sama s malým dítětem a my jsme dva dospělí, kteří by si měli poradit sami. Ale já vím, že to není jen o tom. Nikdy mě nepřijala. Nikdy mi neodpustila, že jsem si vzala jejího syna místo té „hodné“ Veroniky z vedlejší vesnice.

Začalo to už na naší svatbě. Pamatuju si ten její pohled, když jsem si oblékla šaty – místo radosti v očích měla jen chlad. Od té doby se mezi námi táhne neviditelná zeď. Snažila jsem se ji překonat – pekla jsem jí koláče, zvala ji na kávu, nabízela pomoc na zahradě. Vždycky odmítla nebo jen suše poděkovala.

Když jsme s Petrem čekali naše první dítě, doufala jsem, že se něco změní. Že babička změkne, až uvidí vnouče. Ale místo toho začala ještě víc upřednostňovat Hanku. „Chudák Hanička,“ říkávala sousedkám, „ta to má těžké.“ Jako bychom my byli ti šťastní a bezstarostní – přitom jsme oba pracovali na směny a počítali každou korunu.

Jednoho dne jsem to už nevydržela. Seděla jsem u stolu s hlavou v dlaních a slzy mi stékaly po tvářích. „Připadám si jako služka,“ řekla jsem Petrovi. „Jako bych byla méněcenná jen proto, že nejsem její dcera.“ Petr mě objal, ale i on byl zoufalý. „Nevím, co mám dělat. Když jí něco řeknu, urazí se a pak s námi nemluví týdny.“

Situace se vyhrotila minulý měsíc. Potřebovali jsme půjčit peníze na opravu auta – bez něj bychom se nedostali do práce ani do školky. Petr zkusil poprosit mámu. „Nemám,“ odpověděla mu stroze. O týden později jsme ale viděli Hanku s novým kočárkem za deset tisíc.

Začala jsem být protivná i na Petra. Vadilo mi všechno – jak mlčí, jak se vyhýbá konfliktu, jak mě nechává v tom všem samotnou. Jednou večer jsem na něj vyjela: „Proč jí to dovoluješ? Proč nás nenecháš bránit?“ On jen sklopil hlavu: „Je to moje máma…“

V práci jsem byla čím dál unavenější a podrážděnější. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Děje se něco doma?“ ptala se mě jednou Alena u kafe. Chtěla jsem jí všechno říct, ale styděla jsem se. Připadala jsem si jako nevděčná snacha, která jen žárlí na švagrovou.

Jednoho dne jsem potkala Hanku před obchodem. Měla plné tašky a v ruce novou kabelku. „Ahoj Jani,“ usmála se na mě sladce. „Maminka mi zase pomohla… Ty víš, jak je hodná.“ Chtěla jsem jí říct všechno – jak nás to bolí, jak je to nespravedlivé – ale místo toho jsem jen kývla a odešla.

Doma jsem bouchla dveřmi a rozplakala se před dcerkou. „Maminko, proč pláčeš?“ ptala se mě malá Anička a objala mě kolem krku. V tu chvíli mi došlo, že už takhle dál nemůžu.

Začala jsem hledat rady na internetu – diskuse plné podobných příběhů mě utvrdily v tom, že nejsem sama. Některé ženy radily: „Odstřihněte se od ní.“ Jiné psaly: „Zkuste si s ní promluvit.“ Ale co když už jsme zkusili všechno?

Nakonec jsem se rozhodla napsat jí dopis. Otevřeně a upřímně – bez výčitek, ale s prosbou o pochopení. Psala jsem o tom, jak mě bolí její chování, jak bych si přála být součástí rodiny a ne jen někdo na okraji. Dopis jsem nechala Petrovi na stole – aby ho přečetl jako první.

Večer přišel za mnou do ložnice s očima plnýma slz. „Jano… já nevím, jestli to něco změní… Ale děkuju ti.“

Dopis jsme nakonec poslali společně. Tchyně mi neodpověděla hned – trvalo to několik dní ticha a napětí. Pak přišla SMS: „Přijďte oba na neděli na oběd.“

Nevím, co nás čeká dál. Možná se nic nezmění – možná ano. Ale aspoň už nemlčíme.

Někdy si říkám: Je lepší bojovat za spravedlnost v rodině i za cenu konfliktu? Nebo je lepší mlčet a trpět kvůli klidu? Co byste udělali vy?