Táta na návštěvě: Když tchán sní všechno, co máme

„Jano, kde je ten salám, co jsem včera koupil?“ ozvalo se z kuchyně hlasem mého manžela Petra. V tu chvíli jsem věděla, že je zle. Odpověděla jsem tiše: „Myslím, že ho snědl táta.“ Petr si povzdechl a já ucítila, jak mi v žaludku narůstá uzel. Už zase. Už zase byl u nás František, můj tchán, a už zase nám vyjedl lednici.

Všechno to začalo nenápadně. František ovdověl před dvěma lety a od té doby se stal častým hostem v našem bytě na pražském sídlišti. Nejprve jsem ho litovala – byl sám, smutný, potřeboval společnost. Jenže jeho návštěvy se postupně změnily v pravidelné nájezdy na naši kuchyň. Přicházel bez ohlášení, většinou kolem oběda nebo večeře, a nikdy neodcházel s prázdným žaludkem.

Pamatuju si první chvíli, kdy jsem si toho všimla. Byla sobota ráno, děti ještě spaly a já si plánovala klidnou snídani s Petrem. Najednou zazvonil zvonek. „To bude táta,“ řekl Petr a šel otevřít. František vešel s úsměvem od ucha k uchu a hned zamířil do kuchyně. „Co máte dobrého?“ zeptal se a už otvíral lednici. Než jsme se nadáli, seděl u stolu s talířem plným šunky, sýra a tří rohlíků. Tenkrát mi to přišlo roztomilé.

Jenže časem mi začalo docházet, že to není jen občasný rozmar. František přicházel stále častěji – někdy i třikrát týdně. A pokaždé odcházel až poté, co ochutnal všechno, co jsme měli doma. Někdy si dokonce balil jídlo s sebou: „Tohle si vezmu na večer, ať to nevyhazujete.“

Začala jsem být nervózní pokaždé, když jsem slyšela zvonek. Děti si z toho dělaly legraci: „Mami, rychle schovej sušenky, děda jde!“ Ale mě už to přestávalo bavit. Nešlo jen o jídlo – šlo o pocit, že náš domov přestává být naším útočištěm.

Jednou večer jsem to už nevydržela a svěřila se Petrovi: „Musíme s tím něco udělat. Já už nemám sílu pořád dokupovat jídlo a schovávat věci.“ Petr se na mě podíval smutně: „Já vím, ale je to můj táta… Je sám…“

„Ale my taky potřebujeme klid! Nemůžeme pořád žít ve stresu, kdy přijde a co nám zase sní!“ vybuchla jsem.

Petr mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svým otcem. A já se cítila provinile, že mu to dělám těžší.

Další den přišel František znovu. Tentokrát jsem byla rozhodnutá něco říct. Seděli jsme u stolu, on právě dojídal poslední koláč a já sbírala odvahu.

„Tati,“ začala jsem opatrně, „víš… my teď máme trochu napjatý rozpočet. Možná by bylo lepší, kdybys nám předem řekl, kdy přijdeš, abychom mohli nakoupit víc jídla.“

František se zarazil a podíval se na mě překvapeně: „Já vás přece nechci obtěžovat… Jenom mám rád vaši společnost.“

„My tě máme taky rádi,“ vložil se Petr, „ale někdy je toho na Janu moc.“

František chvíli mlčel a pak jen tiše řekl: „Tak já už radši nepřijdu.“

V tu chvíli mi bylo hrozně. Chtěla jsem jen trochu klidu a místo toho jsem způsobila bolest člověku, který přišel o všechno. Celý večer jsem přemýšlela, jestli jsem to nepřehnala.

Další dny byly tiché. František nevolal ani nepsal. Doma bylo najednou až moc prázdno. Děti se ptaly: „Kdy přijde děda?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Po týdnu jsem to nevydržela a zavolala mu sama: „Tati, nechceš přijít na oběd? Udělám tvůj oblíbený guláš.“

Přišel. Byl trochu zaražený, ale usmíval se. Tentokrát přinesl vlastní bábovku a láhev vína.

Od té doby jsme si nastavili pravidla – František chodí jednou týdně na společný oběd a vždycky něco přinese. Někdy je to jen rohlík nebo pár jablek ze zahrádky, ale hlavní je, že už nemám pocit vetřelce ve vlastním domě.

Naučila jsem se říkat si o pomoc a nastavovat hranice – i když je to někdy bolestivé. A taky jsem pochopila, jak těžké je najít rovnováhu mezi soucitem a ochranou vlastního prostoru.

Někdy večer sedím v kuchyni a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí druhému a ochranou sebe sama? A jak ji poznat dřív, než někomu ublížím? Co byste udělali vy na mém místě?