Mezi dvěma ženami: Když je tchyně jedinou oporou

„Už zase jsi zapomněl koupit mléko? To je neuvěřitelné, Petře! Copak tě musím o všechno prosit desetkrát?“ Lucie stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné výčitek. Můj žaludek se stáhl do uzlíku. Věděl jsem, že tohle není jen o mléku. V posledních měsících jsme se hádali kvůli každé maličkosti. Někdy jsem měl pocit, že už ani nevíme, proč jsme spolu.

„Promiň, Luci. Měl jsem toho dneska v práci moc a úplně mi to vypadlo,“ snažil jsem se omluvit, ale ona jen protočila oči a odešla do ložnice. Dveře za ní hlasitě zapadly. Zůstal jsem stát v kuchyni sám, obklopený tichem, které bylo těžší než všechny výčitky dohromady.

Naše manželství se začalo drolit nenápadně. Po narození dcery Aničky jsme byli oba unavení, podráždění a měli jsme pocit, že jeden druhého nechápeme. Lucie byla pořád nervózní, všechno jí vadilo a já jsem se snažil být oporou, ale místo toho jsem byl spíš terčem jejího hněvu. Každý den jsem se vracel domů s obavou, co mě zase čeká.

Jednoho večera, když už jsem nevěděl kudy kam, jsem si sedl na balkon s pivem v ruce a hlavou v dlaních. Najednou se otevřely dveře a vešla moje tchyně, paní Novotná. Přijela na pár dní pohlídat Aničku, protože Lucie měla hodně práce. Nikdy jsem si nemyslel, že bych s ní mohl najít společnou řeč – vždycky byla spíš na straně své dcery.

„Petře, můžu si přisednout?“ zeptala se tiše. Přikývl jsem. Chvíli jsme mlčeli a pak řekla: „Vím, že to mezi vámi není jednoduché.“

Podíval jsem se na ni překvapeně. „Myslím, že už si s Lucií nerozumíme. Každý den je to horší.“

Tchyně se usmála smutně. „Víš, já jsem si tím prošla taky. S mým mužem jsme měli období, kdy jsme si lezli na nervy tak moc, že jsem chtěla odejít. Ale nakonec jsme to zvládli.“

Začal jsem jí vyprávět všechno – jak se cítím zbytečný, jak mám pocit, že Lucii jenom obtěžuji, jak mě mrzí, že už spolu skoro nemluvíme jinak než přes hádky. Paní Novotná mě poslouchala a poprvé za dlouhou dobu jsem měl pocit, že mě někdo chápe.

Další den ráno mě překvapila. „Petře, pojďme spolu na procházku s Aničkou. Lucie si aspoň trochu odpočine.“ Byl jsem vděčný za tu nabídku. Cestou mi vyprávěla o svých vlastních chybách v manželství a radila mi, abych s Lucií mluvil otevřeněji o svých pocitech.

Večer jsem to zkusil. Sedl jsem si k Lucii na gauč a řekl: „Luci, mám pocit, že už spolu skoro nemluvíme. Mrzí mě to. Chci vědět, co tě trápí.“

Nejdřív mlčela a pak začala plakat. „Já už nemůžu, Petře. Jsem pořád unavená a mám pocit, že všechno je jen na mně. Ty jsi pořád v práci nebo unavený doma…“

Objal jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili upřímně – o strachu z budoucnosti, o únavě i o tom, jak moc nám chybí chvíle ve dvou.

Ale nebylo to tak jednoduché. Další týdny byly jako na houpačce – chvíli klidné, chvíli bouřlivé. Lucie byla často podrážděná a já měl někdy chuť prostě odejít a už se nevrátit. Jednou večer jsem seděl s paní Novotnou v kuchyni a ona mi řekla: „Petře, někdy je potřeba vydržet i ty nejhorší chvíle. Ale nesmíš zapomenout na sebe.“

Začal jsem chodit běhat a občas si vyrazil s kamarády na pivo – abych si trochu pročistil hlavu. Lucie si začala psát deník a chodila na procházky sama. Pomalu jsme se učili být zase sami sebou i spolu.

Jednou večer přišla Lucie za mnou do kuchyně a řekla: „Děkuju ti, žes to nevzdal.“

Podíval jsem se na ni a uvědomil si, že bez pomoci její mámy bych to asi opravdu vzdal.

Dnes už je to lepší – ne dokonalé, ale lepší. Pořád máme spory a někdy si lezeme na nervy jako dřív. Ale naučili jsme se spolu mluvit a hledat pomoc tam, kde bych ji nikdy nečekal.

Někdy přemýšlím: Kolik manželství by zachránila upřímná slova nebo obyčejná lidská podpora? A kolik z nás má odvahu přiznat si slabost před vlastní tchyní?