Pozvala jsem svou bývalou snachu bydlet k nám: Teď je mi vlastní syn cizí

„Mami, proč jsi to udělala?“ ozvalo se ode dveří, když jsem zrovna sklízela talíře ze stolu. Michal stál v předsíni, oči zarudlé, ruce zaťaté v pěst. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Všechno to začalo před dvěma měsíci. Bylo pondělí ráno, když mi zavolala Jana, Michalova bývalá žena. „Paní Novotná, já už fakt nevím, co mám dělat. Vyhodili mě z bytu a nemám kam jít. Prosím vás, aspoň na pár dní…“ Její hlas se třásl a já slyšela v pozadí pláč malé Aničky, mé vnučky. V tu chvíli jsem neváhala ani minutu. „Přijeďte hned. Nějak to spolu zvládneme.“

Michal se s Janou rozvedl před půl rokem. Bylo to ošklivé, plné hádek a výčitek. On tvrdil, že Jana je hysterka a že ho dusí. Ona zase, že Michal je nezodpovědný a pořád utíká před problémy – přesně jako jeho otec. Když odešel, zůstala Jana s Aničkou sama v podnájmu a já se snažila být nestranná. Ale když mi zavolala o pomoc, nemohla jsem ji odmítnout.

První dny byly zvláštní. Jana byla tichá, Anička se mě držela za sukni a já se snažila být oporou. Vařila jsem jim teplé večeře, povídaly jsme si dlouho do noci. Připomínalo mi to dobu, kdy byl Michal malý a já ho vychovávala sama. Tehdy jsem si slíbila, že nikdy nikoho nenechám na holičkách.

Jenže Michal to viděl jinak. „Ty jsi ji pozvala sem? Po tom všem?“ vyjel na mě hned první večer, co se to dozvěděl. „Mami, ona tě jen využívá! Vždyť víš, jaká je!“

„Michale,“ snažila jsem se mu vysvětlit, „Jana je pořád matka tvého dítěte. Nemůžu ji nechat na ulici.“

„A co já? Na mě jsi někdy myslela?“ Jeho slova mě bodla do srdce. Vždyť jsem celý život dělala všechno pro něj! Vychovávala ho sama, když jeho otec odešel – ten zbabělec, co utekl před odpovědností a nechal mě samotnou s malým dítětem.

Michal začal chodit domů čím dál míň. Když už přišel, byl odtažitý a s Janou se skoro nebavil. Aničku si bral jen na chvíli do parku a pak rychle zmizel. Já mezitím sledovala, jak se Jana pomalu sbírá ze dna. Našla si brigádu v místní pekárně, začala se usmívat a dokonce mi pomáhala s domácností.

Jednoho večera jsme seděly u čaje a Jana najednou řekla: „Paní Novotná, já vám nikdy nedokážu dost poděkovat. Kdybyste nebyla vy… nevím, kde bych skončila.“

„Jano,“ odpověděla jsem tiše, „já vím, jaké to je být sama s dítětem. Nikomu bych to nepřála.“

Jenže čím víc jsme si byly blíž s Janou a Aničkou, tím víc se Michal vzdaloval. Jednou přišel domů opilý a začal křičet: „Tak si ji tady nech! Stejně jsi vždycky měla radši ji než mě!“ Pak práskl dveřmi a od té doby jsem ho neviděla skoro měsíc.

Začala jsem pochybovat o všem, co jsem kdy udělala. Byla jsem špatná matka? Měla jsem Janě odmítnout pomoc? Nebo je chyba v Michalovi, který nikdy nedokázal přijmout odpovědnost?

Jednoho rána mi Jana oznámila, že si našla malý byt na druhém konci města a že se s Aničkou brzy odstěhují. Objaly jsme se a obě jsme plakaly. Bylo mi smutno – zvykla jsem si na dětský smích i na ženské povídání u kávy.

Když Jana odešla, zůstala jsem v prázdném bytě sama se svými myšlenkami. Michal mi nevolal, nepsal. Snažila jsem se mu dovolat, ale nezvedal telefon.

Jednoho dne přišel dopis – obyčejný papír složený do obálky. Poznala jsem jeho písmo hned: „Mami, potřebuju čas. Nechápu tě a asi ti to nikdy neodpustím.“

Seděla jsem u kuchyňského stolu a dívala se z okna na šedé paneláky. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsem vždycky chtěla být pro všechny oporou a nakonec zůstala sama.

Možná jsem udělala chybu. Možná ne. Ale jedno vím jistě – nikdy bych nedokázala zavřít dveře před někým, kdo potřebuje pomoc.

A tak tu sedím a ptám se sama sebe: Může být člověk dobrá matka i dobrý člověk zároveň? Nebo je někdy potřeba vybrat si jen jednu roli?