Když se rodinné role zamění: Příběh jedné tchyně

„Marie, já už fakt nemůžu! Petr jen sedí u televize, talíře nechává na stole a já mám pocit, že jsem tu jen služka!“ Její hlas se mi zarývá do srdce. Jana, moje snacha, pláče do telefonu a já cítím, jak se mi v hrudi mísí lítost s bezmocí. Vždyť jsem ji tolikrát varovala!

Pamatuju si to jako dnes. Když si Petr Janu přivedl domů poprvé, byla to milá, ochotná holka. Všechno chtěla zvládnout sama – vařila, uklízela, dokonce i Petrovi nosila ponožky až k pohovce. „Janičko, nech ho, ať si aspoň po sobě uklidí,“ říkala jsem jí tehdy v kuchyni, když Petr zase nechal špinavý hrnek na stole. „Ale to je v pohodě, paní Marie, já to ráda udělám,“ usmívala se na mě. Jenže já věděla své. Můj bývalý manžel byl stejný – a já skončila vyčerpaná a nešťastná.

Teď je to tady znovu. „A co ti na to Petr říká?“ ptám se opatrně do telefonu. „On říká, že je unavený z práce a že přece všechno zvládám dobře. Ale já už fakt nemůžu!“ vzlyká Jana. Slyším v jejím hlase zoufalství i vztek. „Víš, Marie, já jsem si myslela, že když mu všechno udělám, bude mě mít radši. Ale on si na to prostě zvykl…“

Sedím v kuchyni u stolu a přemýšlím. Mám Janu ráda, je to hodná holka. Ale zároveň cítím i trochu vzteku – vždyť jsem ji varovala! „Janičko, já tě chápu, ale víš, že jsem ti to říkala už dávno. Když mu všechno uděláš sama, nikdy se nenaučí odpovědnosti,“ říkám jí tiše. „Já vím…“ šeptne Jana a slyším, jak utírá slzy.

Vzpomínám na svoje vlastní manželství. Můj bývalý muž byl přesně takový – všechno nechával na mně. Nakonec jsem byla jen unavená a zahořklá žena. Když jsme se rozvedli, cítila jsem úlevu. Teď má novou ženu a podle toho, co slyším od známých, je to tam stejné – ona dělá všechno a on si žije jako král.

„A co bys chtěla dělat jinak?“ ptám se Jany. „Já nevím… Asi bych chtěla, aby mi Petr aspoň trochu pomohl. Aby pochopil, že domácnost není jen moje starost.“ V jejím hlase je slyšet naděje i strach. „Zkus s ním o tom mluvit,“ navrhuju opatrně. „Ale už jsem to zkoušela! On jen mávne rukou a řekne, že přeháním.“

Vzpomínám si na jednu scénu z minulého týdne. Byla jsem u nich na návštěvě a viděla jsem, jak Petr dojí večeři a beze slova odejde od stolu. Jana hned vstala a začala sklízet nádobí. „Petrku, mohl bys mi aspoň pomoct?“ zeptala se nesměle. „Vždyť jsi to vždycky dělala ty,“ odpověděl Petr a ani se neotočil od televize.

Cítím v sobě smutek i vztek zároveň. Kde jsme jako matky udělaly chybu? Proč jsou naši synové tak pohodlní? A proč naše dcery nebo snachy mají pocit, že musí všechno zvládnout samy?

„Marie, myslíš, že mám odejít?“ ptá se najednou Jana tiše do telefonu. Ta otázka mě zaskočí. „To neříkej… Petr tě má rád, jen je prostě zvyklý na pohodlí.“ Ale sama vím, jak těžké je něco změnit.

„Víš co?“ říkám nakonec rozhodněji. „Zkus mu prostě říct na rovinu, že už dál nemůžeš a že potřebuješ jeho pomoc. A když to nepomůže… tak si dej pauzu. Jeď třeba na víkend ke kamarádce nebo ke mně. Uvidíš, jak se bude tvářit, až zjistí, že domácnost není samozřejmost.“ Jana chvíli mlčí a pak tiše řekne: „Děkuju, Marie. Asi to zkusím…“

Když zavěsím telefon, dlouho sedím v tichu. Přemýšlím o svém životě i o Janině situaci. Kolik žen v Česku žije stejně? Kolik z nás obětuje všechno pro rodinu a pak zjistí, že jsme samy?

Večer mi přijde SMS: „Marie, děkuju za podporu. Zítra si s Petrem promluvím.“ Usměju se smutně i s nadějí zároveň.

Možná je čas začít mluvit o tom nahlas – doma není služka ani královna. Jsme partneři.

A tak se ptám: Kolik z vás zažilo něco podobného? Myslíte si, že se dá takový zvyk změnit? Nebo je lepší odejít? Co byste poradili Janě vy?