Moje děti mě chtějí dát do domova důchodců: Ještě mám tolik života před sebou
„Mami, už to takhle dál nejde. Musíme to řešit.“
Ta slova mi rezonují v hlavě už několik dní. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly nad hrnkem kávy a dívala jsem se na svého syna Tomáše, jak nervózně přešlapuje u lednice. Jeho sestra Jana stála opodál, ruce zkřížené na prsou, oči upřené do země. Bylo ticho, které by se dalo krájet.
„Co tím myslíš, Tomáši? Co musíme řešit?“ zeptala jsem se a snažila se, aby mi hlas nezradil.
„Mami, máš už svůj věk. Sama v tomhle velkém bytě… Co kdyby se ti něco stalo? Kdo by ti pomohl?“ Jana se konečně odvážila zvednout oči. „My máme svoje rodiny, práci… Nemůžeme tu být pořád.“
Zamrazilo mě. Věděla jsem, kam to směřuje. Už několik měsíců jsem cítila, že se něco děje. Volali méně často, návštěvy byly kratší, a když přijeli, pořád se rozhlíželi po bytě, jako by hledali něco, co by mohli vytknout.
„Nejsem přece žádná troska,“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Starám se o sebe sama. Chodím na procházky, vařím si, čtu…“
Tomáš si povzdechl. „Mami, nejsi už nejmladší. Minulý měsíc jsi upadla ve vaně.“
„To byla náhoda! Každý občas uklouzne!“
Jana si sedla naproti mně a položila mi ruku na dlaň. „Mami, máme tě rádi. Nechceme ti ublížit. Ale domov důchodců není trest. Tam budeš mít společnost, péči…“
Zatmělo se mi před očima. Domov důchodců? Já? Vždyť ještě včera jsem běhala po lese s vnoučaty, pekla koláče na jejich narozeniny…
„A co když tam nechci?“ zašeptala jsem.
Tomáš se zamračil. „Musíš myslet i na nás. Máme strach.“
V tu chvíli jsem pocítila hroznou samotu. Jako by mě moje vlastní děti už odepsaly. Jako bych byla jen přítěž.
Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky: jak jsem je vodila do školky, jak jsme jezdili na chalupu do Orlických hor, jak jsme s manželem stavěli tenhle byt vlastníma rukama… A teď mě chtějí zavřít někam mezi cizí lidi?
Druhý den ráno jsem šla do obchodu pro rohlíky. Paní Nováková z vedlejšího vchodu mě pozdravila a dala se do řeči.
„Marie, ty jsi nějaká smutná. Děje se něco?“
Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí všechno řekla. Poslouchala mě pozorně a pak jen tiše řekla: „Tohle znám. Moje dcera mě taky chtěla dát do domova. Ale já jsem si postavila hlavu.“
„A jak to dopadlo?“
„Zůstala jsem doma. Začala jsem chodit na klub seniorů, našla si nové kamarádky… A dcera pochopila, že nejsem dítě.“
Ta slova mi dala naději. Ještě ten den jsem si našla letáček na nástěnce v domě: Klub seniorů pořádá výlet do Litomyšle. Přihlásila jsem se.
Když jsem to večer dětem oznámila po telefonu, byli překvapení.
„Mami, ty chceš jet sama na výlet?“ ptala se Jana nevěřícně.
„Ano,“ odpověděla jsem pevně. „Nejsem ještě na odpis.“
Následující týdny byly jiné. Začala jsem chodit na cvičení pro seniory, naučila jsem se pracovat s počítačem a dokonce jsem si našla partu na karetní večery v našem domě. Najednou jsem měla pocit, že žiju víc než posledních deset let.
Ale děti to nechápaly. Tomáš mi jednou zavolal:
„Mami, proč nám to děláš tak těžké? My tě chceme jen chránit.“
„A já chci žít,“ odpověděla jsem mu tiše.
Jednoho dne přišli oba najednou. Sedli jsme si ke stolu a já jim nalila kávu.
„Děti,“ začala jsem opatrně, „vím, že to myslíte dobře. Ale já nejsem připravená vzdát se svého života. Potřebuju vaši důvěru.“
Jana se rozplakala. „Bojím se o tebe…“
Objala jsem ji. „Já vím. Ale strach nesmí rozhodovat za nás.“
Tomáš mlčel dlouho, pak jen kývl hlavou.
Od té doby je to jiné. Děti mě navštěvují častěji, někdy přijdou i s vnoučaty na oběd nebo jen tak posedět. Už nemluví o domově důchodců – aspoň zatím ne.
Ale někdy večer přemýšlím: Jak dlouho ještě vydržím sama? Co když opravdu jednou upadnu a nikdo tu nebude? Je lepší žít naplno s rizikem, nebo v bezpečí za cenu ztráty svobody?
Možná nejsem jediná, kdo tohle řeší… Jak byste se rozhodli vy? Je správné bojovat za svou nezávislost i proti vůli vlastních dětí?