Mezi dvěma světy: Příběh jedné snachy

„Proč jsi zase přinesla ty levné koláče? Lenka vždycky pekla sama a všechno bylo domácí,“ utrousila tchyně, když jsem položila krabici na stůl. V tu chvíli jsem měla chuť se otočit a odejít. Ale místo toho jsem se usmála, i když mě to stálo veškerou sílu. V kuchyni voněla káva, ale ve vzduchu viselo napětí, které by se dalo krájet.

Jmenuji se Petra Novotná a už pět let jsem manželkou Tomáše. Když jsme se poznali, byl čerstvě po rozvodu s Lenkou. Všichni říkali, že je to uzavřená kapitola, ale já brzy zjistila, že některé příběhy v českých rodinách nikdy nekončí. Tomášovi rodiče, paní a pan Novotní, byli k Lence stále vřelí. Volali jí, posílali peníze na její děti z prvního manželství (které s Tomášem neměla), a dokonce ji zvali na rodinné oslavy. Já? Byla jsem jen ta druhá.

První Vánoce s Novotnými byly jako ledová sprcha. Seděla jsem u stolu, zatímco Lenka rozdávala dárky a všichni se smáli jejím vtipům. Tomáš se snažil být nestranný, ale viděla jsem, jak mu cukají koutky úst, když Lenka vyprávěla historky z jejich společných dovolených. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě.

Jednou večer, když jsme se vraceli domů z další rodinné sešlosti, jsem to už nevydržela. „Tomáši, proč pořád zvou Lenku? Proč jí posílají peníze? Já tu žiju s tebou, starám se o tebe i o tvé rodiče, ale mám pocit, že pro ně neexistuju.“

Tomáš si povzdechl. „Víš, jak to je. Mamka si na ni zvykla. Byla tu dlouho před tebou. A táta… prostě nechce změny.“

„A co já?“ zeptala jsem se tiše.

„Ty jsi moje žena. To je přece jasné.“

Ale nebylo to jasné vůbec nikomu kromě mě.

Začala jsem být nervózní pokaždé, když zazvonil telefon a na displeji svítilo „mamka“. Věděla jsem, že přijde další pozvání na oběd nebo výlet – a že tam bude i Lenka. Snažila jsem se být lepší – pekla jsem koláče podle starých receptů, pomáhala s úklidem chalupy na Vysočině, dokonce jsem se naučila plést ponožky, protože to Lenka prý uměla nejlíp. Ale nic z toho nestačilo.

Jednoho dne jsem zaslechla rozhovor mezi tchyní a její kamarádkou v kuchyni: „Petra je hodná holka, ale Lenka byla prostě naše. S ní to bylo jiné.“ V tu chvíli mi došlo, že bojuju s minulostí, kterou nikdy nepřekonám.

Začala jsem být podrážděná i doma. Tomáš si toho všiml: „Petro, co se děje? Jsi poslední dobou pořád smutná.“

„Máš pocit, že někdy patřím do tvé rodiny?“ vyhrkla jsem.

Tomáš mlčel. To ticho mě bolelo víc než jakákoli slova.

Jednou večer mi zavolala Lenka. „Petro, můžeme si promluvit?“ Nechápala jsem proč, ale souhlasila jsem.

Sešly jsme se v kavárně na náměstí. Lenka byla překvapivě upřímná: „Vím, že to máš těžké. Tvoji tchyni mám ráda, ale už nejsem součástí té rodiny. Jenže ona mě pořád zve a já neumím říct ne.“

„A proč tam chodíš?“ zeptala jsem se.

„Protože mi chybí pocit domova,“ přiznala tiše.

V ten moment mi došlo, že nejsme soupeřky. Obě jsme jen hledaly místo, kam patříme.

Přesto se nic nezměnilo. Tchyně dál volala Lence a mě přehlížela. Jednou mi dokonce řekla: „Petro, ty jsi hodná holka, ale nikdy nebudeš jako Lenka.“

Začala jsem uvažovat o rozvodu. Byla jsem unavená z věčného boje o uznání. Ale pak přišla nemoc – Tomášův otec dostal infarkt a najednou byla rodina pohromadě jinak než dřív. V nemocnici jsme seděli všichni spolu – já, Tomáš, Lenka i jeho matka. Najednou nebylo důležité, kdo je čí oblíbenec.

Po týdnu v nemocnici mi tchyně podala ruku: „Děkuju ti, Petro. Bez tebe bych to nezvládla.“ Poprvé za pět let mě objala.

Doma jsme s Tomášem seděli u stolu a já mu řekla: „Možná nikdy nebudu jejich první volba. Ale už nechci žít ve stínu minulosti.“

Tomáš mě vzal za ruku: „Jsi moje rodina. A to je jediné, na čem záleží.“

Dnes už vím, že některé rány se nezahojí nikdy úplně. Ale možná právě proto je důležité nevzdávat se a hledat své místo – i když to znamená bojovat s duchy minulosti.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké přijmout nového člověka do rodiny? A stojí vůbec za to bojovat o lásku těch, kteří nám ji nechtějí dát? Co byste udělali vy na mém místě?