Za hranicí: Když rodinné pouto dusí manželství

„Už zase volá? Vždyť je skoro půlnoc, Petře!“ šeptám rozčileně, když se vedle mě v posteli rozsvítí displej jeho mobilu. Petr se na mě omluvně podívá, ale už zvedá telefon. „Terezo, co se děje?“ Jeho hlas je tichý, ale já slyším v jeho tónu napětí. Slyším i její hlas, hysterický a naléhavý, i když je na druhém konci linky. Zase něco potřebuje. Zase je to důležitější než já.

Ležím v temné ložnici a v hlavě mi běží tisíc myšlenek. Kdy se tohle stalo? Kdy se naše manželství změnilo v neustálý boj o pozornost? Kdy jsem začala žárlit na vlastní švagrovou? Vždyť jsem věděla, že Petr má k Tereze blízko – rodiče jim zemřeli, když byla ještě malá, a on ji vychovával skoro jako vlastní dítě. Ale poslední rok… poslední rok je to peklo.

„Kláro, promiň, musím za ní. Prý má zase úzkost,“ říká Petr a už si obléká kalhoty. „Nemůžeš jí říct, že má taky kamarádky? Nebo že je dospělá?“ ptám se tiše, ale vím, že je to marné. Petr mě pohladí po vlasech. „Ona nikoho jiného nemá.“

Zůstávám sama. Dívám se do stropu a vím, že neusnu. Vzpomínám na začátky – jak jsme s Petrem chodili po Praze, smáli se a plánovali budoucnost. Tehdy byla Tereza jen jeho mladší sestra, která občas přišla na večeři nebo potřebovala poradit s úkolem do školy. Ale teď… teď je Tereza jako třetí osoba v našem manželství.

Ráno sedím u snídaně a snažím se tvářit klidně. Petr přijde domů až po šesté. Má kruhy pod očima a vypadá unaveně. „Byla celou noc vzhůru,“ říká omluvně. „Měla záchvat paniky.“ Mlčím. Už nemám sílu hádat se.

V práci jsem jako tělo bez duše. Kolegové si toho všimnou. „Kláro, jsi v pohodě?“ ptá se mě Jana u kávovaru. Chci jí říct pravdu, ale místo toho jen pokrčím rameny. „Jen špatně spím.“

Odpoledne mi přijde zpráva od Terezy: „Ahoj Klárko, mohla bys mi prosím vyzvednout léky? Petr je dneska unavený.“ Zmocní se mě vztek. Proč já? Proč vždycky já nebo Petr? Má přece nohy! Ale pak si vzpomenu na Petrovu únavu a jdu.

V lékárně potkám sousedku paní Novotnou. „Vy jste ta Petrova žena, že? To máte s tou jeho sestrou těžké…“ řekne soucitně. Zaskočí mě to. Takže to vidí i ostatní?

Večer sedíme s Petrem u televize. Snažím se navázat rozhovor: „Petře, myslíš, že by Tereza neměla zkusit terapii? Nebo nějaký kroužek? Aby nebyla pořád sama…“ Petr se na mě podívá s výčitkou: „Víš, že to pro ni není jednoduché. Nechci ji do ničeho nutit.“

Cítím slzy v očích. „A co my dva? Co naše plány? Vždyť jsme chtěli miminko…“ Petr ztichne. „Teď na to není vhodná doba.“

Dny plynou jeden jako druhý. Tereza volá čím dál častěji – rozbila pračku, potřebuje odvést na úřad, má pocit, že ji někdo sleduje… Petr běhá mezi námi dvěma jako mezi mlýnskými kameny. Já cítím jen prázdnotu a vztek.

Jednoho večera přijdu domů dřív a slyším za dveřmi hádku. „Terezo, už toho mám dost! Nemůžu být pořád jen u tebe!“ křičí Petr. Tereza pláče: „Ty mě chceš opustit! Jako všichni!“ Opatrně vejdu dovnitř. Tereza na mě upře zarudlé oči: „To ty ho proti mně štveš! Vždycky jsi mě nenáviděla!“

„To není pravda,“ říkám tiše, ale vím, že mi nevěří.

Petr mě obejme: „Promiň… já už nevím, co mám dělat.“

Sedíme spolu dlouho do noci. Poprvé za dlouhou dobu spolu opravdu mluvíme – o strachu, o únavě, o tom, jak nás Tereza oba vysává. Petr přizná: „Bojím se ji nechat být… mám pocit viny.“

„Ale co my dva?“ ptám se zoufale.

Dohodneme se, že zkusíme najít pomoc – pro Terezu i pro nás dva. Druhý den voláme psycholožce a domluvíme schůzku.

Není to jednoduché. Tereza odmítá spolupracovat, obviňuje nás ze zrady. Ale my vydržíme – poprvé za dlouhou dobu jsme tým.

Trvá měsíce, než se situace trochu uklidní. Tereza začne chodit na terapii a pomalu si hledá nové přátele. Já s Petrem znovu objevujeme jeden druhého – chodíme na výlety, plánujeme budoucnost.

Ale někdy večer ležím v posteli a přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Kolik jsme ochotni obětovat pro rodinu – a kdy už je čas myslet na sebe?

Možná nejsem jediná, kdo tohle zažil… Co byste udělali vy na mém místě?