Babička, která drží rodinu pohromadě: Příběh o odvaze, zklamání a nečekané podpoře

„A co když ti Petr zase nic neposlal? Jak dlouho to ještě vydržíš, Hanko?“ Věra stála ve dveřích mého malého bytu na sídlišti v Modřanech, ruce založené na prsou, oči plné starostí. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet. Můj bývalý manžel Petr už půl roku neposlal ani korunu na Matěje a já jsem si připadala jako žebrák pokaždé, když jsem mu musela napsat zprávu.

„Já už nevím, Věro. Nechci dělat dusno. On má teď novou rodinu, asi má jiné starosti…“ šeptla jsem a sklopila oči.

Věra si povzdechla a přešla ke mně. „To není o dusnu. Je to o Matějovi. On je jeho syn, ať se ti to líbí nebo ne. A já už se nemůžu dívat na to, jak se trápíš.“

Bylo mi trapně. Vždycky jsem si myslela, že po rozvodu se vztahy s tchyní rozpadnou stejně rychle jako manželství. Ale Věra byla jiná. Každý týden brala Matěje na víkend, pekla mu bábovku a učila ho hrát prší. Byla jediným člověkem, který mi opravdu pomáhal.

„Víš, že bych ti ráda pomohla víc,“ řekla tiše a pohladila mě po rameni. „Ale já už mám svůj důchod a sama nevím, jak vyjdu. Ale Petr… On by měl nést odpovědnost.“

Zavrtěla jsem hlavou. „On říká, že nemá peníze. Že platí hypotéku na nový byt a že jeho žena čeká dítě.“

Věra se zamračila. „To není omluva! Matěj je jeho krev! Víš co? Já s ním promluvím.“

„Ne! Prosím tě, nedělej to horší,“ vyhrkla jsem zoufale.

Ale Věra byla neústupná. „Hanko, někdo musí myslet na Matěje. Ty už jsi unavená, já to vidím. Pořád jen pracuješ, abys všechno utáhla. A on? On si žije nový život a na vás kašle.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a poslouchala Matějův klidný dech z vedlejšího pokoje. Bylo mi ho líto – kluka, který si zasloužil tátu i normální dětství.

Druhý den ráno jsem šla do práce s kruhy pod očima. V kanceláři mě kolegyně Jana pozorovala zpoza monitoru.

„Zase jsi nespala? Co se děje?“ zeptala se opatrně.

„Petr už půl roku neposlal výživné,“ přiznala jsem tiše.

Jana se zamračila. „A proč to neřešíš přes soud? Máš na to právo!“

„Nevím… Bojím se, že to bude ještě horší. Že se bude mstít přes Matěje…“

Jana jen zavrtěla hlavou: „Musíš myslet na syna. Tohle není tvoje vina.“

Celý den jsem přemýšlela o tom, co mi řekly Věra i Jana. Večer jsem seděla u kuchyňského stolu s papírem a tužkou a snažila se spočítat, kolik mi chybí do konce měsíce na nájem a školní obědy.

Najednou zazvonil telefon. Byla to Věra.

„Hanko, mluvila jsem s Petrem,“ začala bez okolků.

Ztuhla jsem. „A co říkal?“

„Vymlouval se jako vždycky. Ale řekla jsem mu, že pokud nezačne platit, půjdu s tebou na úřad a podáme žádost o výživné.“

Zatajila jsem dech. „A on?“

„Byl naštvaný. Ale myslím, že ho to konečně donutilo přemýšlet.“

Po tom telefonátu jsem měla smíšené pocity – úlevu i strach z toho, co přijde dál.

O týden později mi přišla SMS od Petra: „Pošlu ti peníze do konce týdne.“

Nevěřila jsem vlastním očím. Když pak opravdu dorazily peníze na účet, rozbrečela jsem se štěstím i úlevou.

Matěj nic netušil. Pro něj byla nejdůležitější babička Věra, která mu každý pátek přinesla čokoládu a objala ho tak pevně, až měl pocit, že svět je zase v pořádku.

Jednou večer, když jsme spolu seděli u stolu a skládali puzzle, Matěj se mě zeptal: „Mami, proč k nám táta nechodí?“

Zamrazilo mě. „Víš, někdy jsou dospělí smutní nebo zmatení a neumí být spolu tak často, jak by měli.“

Matěj chvíli mlčel a pak řekl: „Ale babička je vždycky tady.“

Usmála jsem se skrz slzy a pohladila ho po vlasech.

Dnes už vím, že rodina není jen o krvi nebo papírech z matriky. Je to o lidech, kteří vás podrží ve chvíli, kdy už nemáte sílu jít dál.

Někdy přemýšlím: Kolik dětí v Česku má takovou babičku jako Matěj? A kolik matek má odvahu říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?