Víra v temnotě: Jak jsme s rodinou překonali dluhy a našli naději

„Jano, dneska nám přišel poslední dopis. Pokud do týdne nezaplatíme, přijdou si pro byt.“ Slova mého manžela Petra mi zněla v hlavě jako ozvěna. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Na stole ležely složenky, upomínky, výpisy z účtu – papírové důkazy naší prohry. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, jako by chtěly přehlušit ticho mezi námi.

„Co budeme dělat?“ zašeptala jsem. Petr jen pokrčil rameny a sklopil hlavu. Naše děti, osmiletý Tomášek a pětiletá Anička, si hrály v pokoji a netušily, že jim hrozí ztráta domova. V tu chvíli jsem měla chuť utéct, schovat se před realitou, která nás drtila.

Nikdy jsme nebyli bohatí, ale žili jsme slušně. Petr pracoval jako řidič autobusu v Praze, já byla prodavačka v malém obchodě na sídlišti. Pak přišel covid, obchod zavřeli a Petr onemocněl. Když se uzdravil, jeho místo už bylo obsazené. Já práci nesehnala. Úspory zmizely rychleji, než jsem čekala. Snažili jsme se žít skromně, ale účty nepočkají.

Jednoho večera jsem seděla v dětském pokoji a dívala se na spící děti. Vzpomněla jsem si na babičku, která mi vždycky říkala: „Když nevíš kudy kam, modli se.“ Nikdy jsem nebyla moc věřící, ale v tu chvíli jsem neměla co ztratit. Začala jsem šeptat slova, která jsem si pamatovala z dětství: „Bože, prosím, pomoz nám.“

Další dny byly jako zlý sen. Telefonáty od věřitelů, dopisy od exekutora, sousedé se začali vyptávat. Jednou večer Petr propadl zoufalství: „Jano, já už nemůžu. Jsem k ničemu. Nedokážu uživit rodinu.“ Objala jsem ho a oba jsme plakali. Byli jsme na dně.

Ale něco se změnilo. Každý večer jsem se modlila – někdy šeptem, někdy jen v duchu. Začala jsem chodit do kostela na Smíchově. Tam jsem potkala paní Martu, starší ženu s laskavýma očima. Všimla si mého trápení a pozvala mě na čaj.

„Víte, Jano,“ řekla tiše, „někdy musíme přijmout pomoc druhých. Není to slabost.“ Vyprávěla mi svůj příběh o tom, jak přišla o manžela i domov a jak jí víra pomohla přežít nejhorší.

Doma jsem Petrovi řekla o paní Martě. Nejprve byl skeptický: „To nám Bůh zaplatí složenky?“ Ale když viděl, že mám aspoň trochu klidnější oči, přestal protestovat.

Jednoho dne mi Marta nabídla kontakt na charitu. Styděla jsem se – vždyť jsme nikdy nežádali o pomoc! Ale zoufalství bylo silnější než hrdost. Zavolala jsem tam a domluvila si schůzku.

Na charitě nás přijala paní Novotná. Poslouchala náš příběh a řekla: „Nejste sami. Pomůžeme vám s potravinami i právní radou.“ Odcházela jsem s taškou jídla a poprvé po dlouhé době s pocitem naděje.

Petr mezitím našel brigádu u kamaráda ve stavebninách. Nebylo to moc peněz, ale aspoň něco. Já začala uklízet byty po známých a večer doučovala sousedovic dceru češtinu.

Dny plynuly pomalu. Každý večer jsme s dětmi děkovali za to málo, co máme. Modlitby se staly součástí našeho života – ne jako zázračné řešení, ale jako kotva v bouři.

Jednoho rána přišel dopis od exekutora: „Na základě dohody o splátkách je exekuce pozastavena.“ Rozplakala jsem se štěstím. Nebylo vyhráno, ale dostali jsme šanci.

Začali jsme chodit do kostela celá rodina. Děti si tam našly kamarády, Petr začal pomáhat s opravami fary. Já s Martou organizovala sbírku pro další rodiny v nouzi.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Petr řekl: „Víš, Jano, nikdy bych nevěřil, že najdu sílu v něčem tak neuchopitelném jako je víra.“ Podívala jsem se na něj a usmála se: „Možná právě proto je tak silná.“

Dnes už nejsme bez dluhů ani bez starostí. Ale nejsme sami – máme jeden druhého, máme víru a máme lidi kolem sebe. Naučila jsem se přijímat pomoc i dávat ji dál.

Někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Co by se stalo, kdybych tehdy nenašla odvahu požádat o pomoc? Kolik lidí kolem nás tiše trpí a bojí se natáhnout ruku? Co byste udělali vy na mém místě?