Špinavá houbička a špinavé svědomí: Příběh jedné rodiny

„To snad nemyslíš vážně, Petře! Jak tě to vůbec napadlo?“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem se snažila uklidnit třesoucí se ruce. V kuchyni voněla káva, ale její vůně mi byla odporná. V hlavě mi stále dokola zněla slova naší osmileté dcery Klárky: „Maminko, tatínek mi dal do pusy špinavou houbičku, protože jsem lhala.“

Bylo pondělní ráno a já jsem právě balila Klárce svačinu do školy, když jsem si všimla, že je nějaká zamlklá. Obvykle mi vyprávěla o všem možném – o tom, jak paní učitelka Novotná zase zapomněla klíče od kabinetu, nebo jak si s Terezkou vyměnily pastelky. Dnes ale jen mlčky seděla u stolu a zírala do hrnku s kakaem. „Klárko, co se stalo?“ zeptala jsem se tiše. Trvalo dlouho, než ze sebe dostala pravdu.

„Tatínek byl na mě včera hrozně zlý,“ zašeptala. „Řekla jsem mu, že jsem si vyčistila zuby, ale on mi nevěřil. Tak mě odvedl do kuchyně a vzal tu špinavou houbičku na nádobí… a…“ Rozplakala se.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Věděla jsem, že Petr je přísný, ale nikdy by mě nenapadlo, že by byl schopný něčeho takového. Vzpomněla jsem si na všechny ty hádky během našeho manželství – jeho neústupnost, jeho potřebu mít vždycky pravdu. Ale tohle? Tohle už bylo za hranou.

Telefonát s Petrem byl krátký a ostrý. „Lenko, přeháníš. Klára musí vědět, že lhaní má následky. Nic jí není,“ odbyl mě. Chtěla jsem křičet dál, ale místo toho jsem jen zavěsila a objala Klárku.

Celý den jsem byla jako na trní. V práci jsem nedokázala myslet na nic jiného než na to, co se stalo. Měla jsem chuť jet rovnou na policii nebo na sociálku. Ale co když mi nikdo neuvěří? Co když to bude vypadat jako pomsta rozvedené matky? V hlavě mi vířily otázky a strach.

Večer jsem seděla s Klárkou v jejím pokojíčku a hladila ji po vlasech. „Maminko, já už nechci k tatínkovi,“ šeptala mezi vzlyky. „Bojím se ho.“

Zavolala jsem své nejlepší kamarádce Janě. „Co mám dělat? Mám to nahlásit? Nebo to zkusit vyřešit mezi čtyřma očima?“ ptala jsem se zoufale.

„Lenko, tohle není normální! Musíš ji chránit. Ať si Petr myslí, co chce,“ odpověděla rázně Jana.

Druhý den jsem šla za školní psycholožkou paní Dvořákovou. Vyprávěla jsem jí všechno – o rozvodu, o Petrovi, o Klárce. Paní Dvořáková mě vyslechla a pak řekla: „Lenko, pokud máte podezření na týrání nebo nevhodné zacházení s dítětem, je vaší povinností to nahlásit. Nejde jen o vás nebo vašeho bývalého muže. Jde o Klárku.“

Rozhodla jsem se tedy kontaktovat OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí). Bylo to ponižující a děsivé zároveň. Úřednice byla chladná a věcná: „Popište přesně, co se stalo.“ Cítila jsem se jako zrádkyně vlastní rodiny.

Petr mi začal vyhrožovat soudem o svěření Klárky do péče. „Chceš mě zničit? Chceš ze mě udělat násilníka?“ psal mi v SMSkách. Moje matka mi vyčítala: „Neměla jsi to hned řešit s úřady! Vždyť je to pořád její táta.“

Ale já věděla, že nemůžu couvnout. Klárka byla stále uzavřenější a začala se v noci počůrávat. Její panenka Anička ležela zapomenutá v koutě.

Jednoho dne přišel dopis z OSPODu – pozvánka na společné setkání s Petrem a sociální pracovnicí. Seděli jsme naproti sobě v malé kanceláři s plakáty o dětských právech na zdech.

„Pane Novotný,“ začala sociální pracovnice, „vaše dcera popisuje trestání způsobem, který může být zdraví škodlivý a psychicky traumatizující.“

Petr rudl vzteky: „To je směšné! Já jen chtěl, aby pochopila důsledky svého chování!“

„A myslíte si, že špinavá houbička je vhodný výchovný prostředek?“ zeptala se klidně pracovnice.

Petr mlčel.

Po schůzce mi volal: „Jsi spokojená? Udělala jsi ze mě zrůdu!“

Ale já už necouvla. Začali jsme chodit s Klárkou k dětskému psychologovi. Pomalu se začala zlepšovat – zase si hrála s Aničkou a smála se vtipům svého bratrance Tomáška.

Soud nakonec rozhodl o omezení Petrova styku s Klárkou na asistované návštěvy pod dohledem sociální pracovnice. Petr mě nenáviděl ještě víc než dřív.

Někdy v noci ležím v posteli a přemýšlím: Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem rozbila poslední zbytky rodiny kvůli jednomu špinavému trestu? Ale pak slyším Klárčin klidný dech vedle sebe a vím, že bych to udělala znovu.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi přísnou výchovou a týráním? A proč je tak těžké ji poznat dřív, než je pozdě?