Ticho mezi zdmi: Jak jsem hledala klid v přeplněném bytě

„Terezo! Už zase jsi nechala hrnek na stole!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem ráno otevřela oči. Maminčin hlas byl ostrý jako nůž a já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá známý tlak. V našem dvoupokojovém bytě na Jižním Městě nebylo kam utéct. Táta už seděl u stolu, noviny rozložené přes celou desku, a mračil se na mě přes brýle. „Kdybys byla pořádnější, měli bychom tu víc místa,“ zabručel.

Zavřela jsem oči a na chvíli si představila, že jsem někde jinde. Možná v tichu lesa, kde slyším jen vlastní dech. Ale realita byla jiná – panelákové zdi, které propouštěly každý zvuk od sousedů, a rodiče, kteří nikdy nepochopili, proč ve třiceti ještě nemám vlastní byt ani rodinu.

„Mami, promiň,“ zamumlala jsem a rychle si vzala hrnek do dřezu. Věděla jsem, že to není o hrnku. Bylo to o všem, co jsme si nikdy neřekli. O jejich zklamání, že nejsem doktorka nebo právnička, ale pracuju jako knihovnice na poloviční úvazek. O jejich strachu, že zůstanu sama. O mém strachu, že nikdy nebudu mít vlastní prostor.

Po snídani jsem se zavřela do svého pokoje – vlastně spíš koutku odděleného skříní – a snažila se najít klid. Otevřela jsem okno, ale místo čerstvého vzduchu ke mně doléhaly hádky sousedů z vedlejšího bytu. Vzala jsem do ruky růženec po babičce a začala se tiše modlit. Modlitba byla jediný čas, kdy jsem mohla být sama se sebou i s Bohem.

„Pane, dej mi sílu vydržet další den,“ šeptala jsem. „Pomoz mi najít klid tam, kde ho není.“

Někdy jsem měla pocit, že mě víra drží nad vodou. Jindy jsem ji proklínala za to, že mi nedává odpovědi. Ale vždycky mi dala aspoň chvíli ticha uvnitř sebe.

Odpoledne přišla další vlna napětí. Táta chtěl sledovat zprávy, máma vařila oběd a já se snažila číst knihu v rohu obýváku. „Terezo, proč nejdeš ven? Pořád jen sedíš doma,“ rýpla si máma.

„Venku je zima,“ odpověděla jsem tiše.

„Kdybys měla kamarády nebo přítele, nebyla bys pořád sama,“ dodal táta bez pohledu od televize.

Cítila jsem slzy na krajíčku. „Mám kamarády,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem je dávno ztratila – každý si našel svůj život, svůj prostor. Já zůstala tady.

Večer jsem šla do kostela na mši. Seděla jsem v lavici mezi cizími lidmi a poslouchala kněze: „Každý z nás nese svůj kříž.“ Přemýšlela jsem o svém kříži – o stísněnosti, o pocitu selhání, o touze po svobodě.

Po návratu domů mě čekala další hádka. Máma si stěžovala na hlučné sousedy, táta na politiku. Já mlčela. V noci jsem ležela v posteli a poslouchala tikot hodin. Přemýšlela jsem, jestli někdy najdu místo, kde budu moct dýchat.

Jednou v noci jsem to nevydržela a vybuchla: „Proč mi pořád vyčítáte věci? Proč nemůžu být prostě taková, jaká jsem?“

Máma se rozplakala. Táta odešel do kuchyně. Bylo ticho – poprvé za dlouhou dobu.

Druhý den jsme spolu nemluvili. Večer jsem si sedla k oknu a dívala se na světla města. Vzala jsem růženec a modlila se za odpuštění – sobě i rodičům.

Časem jsme se naučili žít vedle sebe v míru. Ne vždycky to bylo snadné. Někdy stačilo málo a napětí bylo zpátky. Ale víra mi dávala sílu odpouštět a hledat klid i tam, kde ho není.

Dnes už vím, že domov není jen místo, ale i stav mysli. A že i v přeplněném bytě může člověk najít kousek ticha – když ho hledá dost dlouho.

Možná bych měla odejít a začít znovu jinde. Ale co když je můj kříž právě tohle místo? Co když právě tady mám najít svůj klid? Co si o tom myslíte vy?