Šála, která rozvázala rodinu: Příběh o daru, který nebyl přijat

„Tohle je… ehm… moc milé, babi, ale já takové věci nenosím,“ řekla mi Tereza a její úsměv byl stejně studený jako lednové ráno za oknem. V ruce držela šálu, kterou jsem jí pletla celé tři týdny. Každý večer, když jsem seděla u televize, jsem počítala oka a představovala si, jak ji bude nosit do práce nebo na procházky s malým Honzíkem. Místo radosti jsem však cítila, jak mi srdce padá až do žaludku.

„Ale Terezko, je z pravé vlny, aby ti nebyla zima,“ snažila jsem se zachránit situaci. Vnuk Petr stál opodál a tvářil se rozpačitě. „Babi, víš, že Tereza má ráda spíš moderní věci…“ zamumlal. Najednou jsem si připadala jako někdo, kdo přišel na návštěvu bez pozvání.

Celý život jsem byla zvyklá šetřit. Po smrti manžela jsem se musela naučit vyjít s důchodem a ještě něco odložit stranou na léky nebo nečekané výdaje. Dárky jsem nikdy nekupovala drahé – spíš jsem se snažila něco vyrobit vlastníma rukama. Vždyť to tak dělávala i moje maminka. Ale dnes je jiná doba. Dnes se dává elektronika, značkové oblečení nebo dárkové poukazy do obchodních center.

Když jsem šálu pletla, představovala jsem si, jak Tereza ocení tu práci a čas, který jsem do ní vložila. Vždyť ona sama pořád říká, jak je všechno drahé a jak musí šetřit na školku pro Honzíka. Myslela jsem, že jí udělám radost něčím praktickým a zároveň osobním. Ale místo toho jsem viděla jen její rozpačitý výraz a slyšela ticho, které se rozhostilo v obýváku.

„Mami, neměla bys být tak citlivá,“ řekla mi později dcera Jana po telefonu. „Mladí mají jiný vkus. Tereza to nemyslela zle.“ Ale já jsem cítila, že to není jen o vkusu. Jako by mezi mnou a mladší generací stála neviditelná zeď. Oni žijí rychle, všechno chtějí nové a podle poslední módy. Já mám radost z maličkostí – z toho, že můžu něco vytvořit vlastníma rukama.

Celý večer jsem přemýšlela, kde se stala chyba. Možná jsem měla koupit nějakou levnou bižuterii nebo poukaz do drogerie. Ale copak to není povrchní? Copak už dnes nikdo neocení čas a úsilí? Když jsem byla mladá já, vážili jsme si každého dárku – i když to byla jen domácí marmeláda nebo vyšívaný kapesník.

Druhý den mi Petr volal. „Babi, nezlob se na Terezu. Ona prostě není zvyklá na ručně dělané věci. Máma jí vždycky kupovala všechno nové.“ Slyšela jsem v jeho hlase lítost i snahu mě utěšit. „Já tu šálu klidně budu nosit já,“ dodal tiše.

„To není potřeba, Petře,“ odpověděla jsem smutně. „Chtěla jsem udělat radost Tereze.“

Začala jsem pochybovat o sobě i o tom, jestli má moje snaha ještě smysl. Možná už opravdu nepatřím do jejich světa. Možná bych měla přestat dávat dárky úplně a radši jim poslat peníze v obálce – tak jak to dělají ostatní babičky.

Ale pak jsem si vzpomněla na sousedku paní Novotnou. Ta mi vždycky říkávala: „Marie, hlavně neztrácej víru v lidi. Někdy trvá déle, než pochopí hodnotu toho, co jim dáváš.“

O víkendu jsem šla na procházku do parku a potkala tam starší paní s vnučkou. Holčička měla na krku barevnou šálu – úplně podobnou té mojí. „To vám pletla babička?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Ano! A je nejteplejší na světě!“ vykřikla holčička a objala babičku kolem pasu.

V tu chvíli mě bodlo u srdce – ale zároveň jsem pocítila i hřejivý pocit naděje. Možná jednou i Tereza pochopí, co znamená dostat něco ručně vyrobeného. Možná jednou přijde čas, kdy budou lidé zase vážit práce druhých.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla v domech naproti. Přemýšlela jsem: Má vůbec ještě smysl snažit se předávat tradice a lásku skrze obyčejné věci? Nebo už dnešní svět opravdu patří jen rychlým darům bez duše?

Co myslíte vy? Má cenu dávat ručně dělané dárky – nebo už to mladí nikdy neocení?