Když se vana stane útočištěm: Příběh jedné noci na pražské ulici

„Tohle je šílenství, Terezo! Jestli nás někdo uvidí, skončíme na Facebooku a moje máma mě zabije!“ křičela Veronika, zatímco jsme se ve čtyři ráno snažili vynést starou smaltovanou vanu z našeho paneláku na Vinohradech. Já se jen smála a v hlavě mi znělo: Proč ne? Je mi dvacet tři, život je krátký a Praha nikdy nespí.

Vana byla těžká, ale s pomocí Honzy a Lukáše jsme ji dostali až na chodník před dům. Všude ticho, jen sem tam projelo auto. „Nalej tam tu pěnu, ať to má grády!“ povzbuzoval nás Honza a já vylila do vany půlku lahve sprchového gelu. Z hydrantu jsme napustili vodu – Lukáš měl klíč, protože jeho táta dělá u vodáren. Vana se začala plnit bublinkami a my se smáli jako děti.

„Hele, někdo nás fakt natáčí,“ sykla Veronika a ukázala na okno naproti. V tu chvíli mi to bylo jedno. Vlezla jsem do vany v šatech, za mnou skočila Veronika a kluci si sedli na okraj. Vytáhli jsme cider, pustili hudbu z repráčku a zpívali Kryštofa na plné pecky. Bylo to absurdní, osvobozující a krásné.

Jenže pak přijela policejní hlídka. „Co to tady vyvádíte?“ zeptal se mladý policista s úsměvem, ale jeho kolegyně už byla méně shovívavá. „Tohle je veřejné pohoršení! Okamžitě toho nechte a ukliďte si po sobě.“ Honza začal vyjednávat: „Slečno, vždyť je noc, nikomu nevadíme…“ Ale ona byla neoblomná. Museli jsme vylít vodu do kanálu, vanu odtáhnout zpět a slíbit, že už to nikdy neuděláme.

Když jsme se vraceli domů, atmosféra byla napjatá. Veronika mi vyčetla: „Terezo, ty nikdy nemyslíš na následky! Co když to někdo dal na Instagram? Co když mě vyhodí z práce?“ Honza se přidal: „Bylo to fajn, ale příště bych radši něco míň riskantního.“ Jen Lukáš mlčel a díval se do země.

Doma jsem si pustila telefon a zjistila, že video už koluje po sociálních sítích. Komentáře byly různé: „Pražská mládež se zase předvádí“, „Aspoň mají odvahu žít naplno“, „Kde jsou jejich rodiče?“ Srdce mi bušilo – byla jsem hrdá i vyděšená zároveň.

Druhý den mi volala máma. „Terezo, co jsi to zase provedla? Sousedi mi volali! Táta je vzteky bez sebe.“ Snažila jsem se vysvětlit, že jsme nikomu neublížili, že to byl jen vtípek. Ale máma byla neoblomná: „Tohle není normální! Chováš se jako malá holka.“

Večer jsme se s přáteli sešli u mě doma. Veronika byla bledá a nervózní. „Volali mi z práce. Prý mám přijít vysvětlit svoje chování.“ Honza byl naštvaný: „Kvůli tobě máme všichni průšvih!“ Jen Lukáš konečně promluvil: „Mně to stálo za to. Aspoň jsme si něco zapamatovali.“

Začali jsme se hádat. Každý měl jiný pohled – někdo chtěl žít naplno, někdo se bál následků. Padala ostrá slova, slzy i výčitky. Nakonec Veronika odešla a práskla dveřmi.

Seděla jsem na posteli a přemýšlela: Stojí mi tahle svoboda za ztracené přátelství? Nebo jsme jen narazili na hranici mezi tím, co je ještě legrace a co už je nezodpovědnost?

Možná jsme byli blázni. Možná jsme jen chtěli na chvíli zapomenout na všechny ty povinnosti, očekávání a strachy dospělého života.

A tak se ptám: Kde je ta hranice mezi svobodou a hloupostí? A co byste udělali vy na mém místě?