Mezi dvěma světy: Jak jsem ztratila tchyni i samu sebe

„Proč jsi zase nechala ty špinavé hrnce ve dřezu?“ ozvalo se za mnou, sotva jsem vešla do kuchyně. Hana stála u okna, v ruce utěrku, a její pohled byl stejně ostrý jako její slova. V tu chvíli jsem měla chuť se otočit na podpatku a odejít. Místo toho jsem jen procedila mezi zuby: „Byla jsem v práci do devíti, neměla jsem čas.“

Tohle byl náš každodenní tanec. Já, čerstvě vdaná za Petra, a ona, jeho matka, která se nikdy nenaučila pustit svého jediného syna. Přistěhovali jsme se k nim do bytu na pražském sídlišti, protože jsme neměli peníze na vlastní. Hana byla vdova, Petr její jediná opora. A já? Já byla vetřelec v jejím království.

Zpočátku jsem se snažila. Pekla jsem bábovky podle jejích receptů, nabízela jí pomoc s nákupem, dokonce jsem s ní jednou šla na hřbitov zapálit svíčku jejímu manželovi. Ale vždycky tam bylo něco mezi námi. Něco nepojmenovatelného. Každý můj úsměv byl pro ni podezřelý, každé mé slovo jako by čekala, že ji zraní.

Jednou večer, když Petr nebyl doma, mě Hana zastavila na chodbě. „Myslíš si, že jsi pro něj dost dobrá?“ zeptala se tiše. Její hlas nebyl zlý, spíš zoufalý. „On je všechno, co mám.“

Místo abych ji objala nebo jí řekla něco laskavého, jen jsem odsekla: „Já nejsem tvůj nepřítel.“

Ale pravda byla, že jsem se tak cítila. Každý její pohled, každá poznámka mě bodala do srdce. Začala jsem si všímat maličkostí – jak mi přerovnává prádlo ve skříni, jak komentuje moje vaření, jak si šeptá s Petrem, když si myslí, že ji neslyším.

Petr byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Snažil se být spravedlivý, ale vždycky nakonec stál na její straně. „Je to máma,“ říkal mi pořád dokola. „Musíš ji pochopit.“

Ale já nechtěla chápat. Chtěla jsem svůj domov, svůj klid. Chtěla jsem Petra jen pro sebe.

Jednoho dne přišla Hana domů dřív z práce a našla mě plakat v ložnici. Sedla si ke mně na postel a chvíli mlčela. Pak mi podala kapesník a řekla: „Víš, já tě nechci ztratit. Ale bojím se, že když tě přijmu, ztratím jeho.“

Tehdy jsem poprvé zahlédla její strach. Ale místo abych jí podala ruku, stáhla jsem se ještě víc do sebe.

Začaly hádky s Petrem. Kvůli maličkostem – ponožkám na zemi, neuklizenému nádobí, jeho pozdním příchodům domů. Ale ve skutečnosti jsme bojovali o místo v jeho životě.

Jednoho večera jsem mu řekla: „Buď já, nebo ona.“

Petr mlčel dlouho. Pak si sbalil pár věcí a odešel spát k matce do pokoje.

Následující týdny byly tiché a studené. Přestali jsme spolu mluvit. Hana se mi vyhýbala, já jí taky. V práci jsem byla podrážděná, doma osamělá.

Nakonec Petr navrhl rozvod. „Nechci žít mezi dvěma ženami, které se nenávidí,“ řekl tiše.

Odstěhovala jsem se k rodičům do Kladna. Tam jsem měla čas přemýšlet.

Dlouho jsem Haně vyčítala všechno – že mi vzala manžela, že mě nikdy nepřijala. Ale časem mi začalo docházet, že vina nebyla jen na její straně.

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy mi nabízela čaj nebo chtěla povídat o svém dětství v Jihlavě. Na to, jak mi jednou koupila šálu k Vánocům a já ji nikdy nenosila.

Začala jsem chápat její strach ze samoty i to, jak těžké pro ni bylo pustit Petra do světa.

Po roce jsem jí napsala dopis. Omluvila jsem se za všechno – za svou tvrdost i pýchu.

Odpověděla mi krátce: „Děkuji za upřímnost. Přeji ti klid v duši.“

Petr se později znovu oženil a Hana prý svou novou snachu přijala s otevřenou náručí.

Někdy si říkám – co kdybych tehdy byla trpělivější? Co kdybych místo boje nabídla porozumění?

Možná bych dnes měla rodinu i domov.

Ale možná jsme obě potřebovaly projít tou bolestí, abychom pochopily samy sebe.

Co myslíte vy? Je možné překonat předsudky a najít cestu k člověku, kterého jsme si sami postavili do role nepřítele?