Mezi láskou a vydíráním: Když rodina přestane být domovem

„Mami, já fakt nemám čas. Musím do práce, pak mám schůzku a večer jedeme s Lenkou k jejím rodičům. Zavolám ti zítra, jo?“ Honzův hlas zněl unaveně, skoro podrážděně. Položil telefon dřív, než jsem stihla říct, že jsem dneska upadla v koupelně. Že mě bolela záda tak, že jsem sotva došla k posteli. Že jsem měla strach, že tu zůstanu ležet sama, dokud mě někdo nenajde.

Položila jsem mobil na stůl a chvíli jen zírala na tapetu s fotkou celé rodiny z dovolené v Krkonoších před deseti lety. Tehdy byli kluci ještě malí, smáli se na mě a předháněli se, kdo mi pomůže s batohem. Teď mám pocit, že jsem pro ně jen povinnost, kterou je potřeba odbýt co nejrychleji.

Petr se ozývá ještě méně než Honza. Posílá mi občas SMS: „Mami, všechno v pohodě? Máme teď s Markétou hodně práce.“ Vždycky odpovím, že jsem v pořádku. Nechci být na obtíž. Ale někdy bych dala všechno za to, aby mi někdo uvařil čaj a zeptal se, jak se mám doopravdy.

Dneska jsem seděla v kuchyni a dívala se na prázdné židle. V hlavě mi běžela slova mojí kamarádky Jitky: „Musíš jim dát ultimátum! Řekni jim, že když se o tebe nebudou starat, všechno odkážeš charitě nebo cizím lidem.“ Znělo to tvrdě. Ale možná měla pravdu? Co když jinak nikdy nepochopí, jak moc mě jejich lhostejnost bolí?

Vzpomněla jsem si na mámu. Jak jsme se o ni s bratrem starali poslední roky jejího života. Bylo to těžké, ale nikdy nás nenapadlo ji nechat samotnou. Dneska je jiná doba, říkají všichni kolem. Děti mají své životy, práce je hodně, svět je rychlejší. Ale proč mám pocit, že jsem pro ně přestala být důležitá?

Večer jsem seděla u televize a nemohla usnout. V hlavě mi běžely myšlenky jako splašené koně. Co když opravdu udělám to, co Jitka navrhuje? Napíšu závěť a všechno odkážu Domovu seniorů v našem městě? Nebo nějaké nadaci? Možná by to kluky probralo. Možná by si uvědomili, že i já mám city a potřebuji jejich blízkost.

Ale pak si představuji jejich tváře. Honza by asi vybuchl: „To myslíš vážně? Po všem, co jsme pro tebe udělali?“ Petr by mlčel a jen by se díval do země. Vím, že by je to bolelo. Ale bolí mě i jejich nezájem.

Další den ráno zvoní telefon. Je to Honza. „Mami, promiň za včera. Fakt jsem byl ve stresu. Potřebuješ něco?“ Chci mu říct všechno – o pádu v koupelně, o samotě, o tom, jak mě bolí záda i srdce. Místo toho řeknu jen: „Ne, všechno zvládám.“

Po telefonu slyším ticho. Pak Honza řekne: „Mami… já vím, že ti moc nevolám. Ale fakt toho máme hodně.“

„Já vím,“ odpovím tiše.

Odpoledne přijde Jitka na kávu. „Tak co? Už jsi jim to řekla?“ ptá se hned mezi dveřmi.

„Ne,“ přiznávám. „Nevím, jestli bych to dokázala.“

Jitka si povzdechne: „Hele, já tě chápu. Ale když jim to neřekneš, nikdy se nic nezmění.“

Sedíme spolu u stolu a já přemýšlím nad tím, kde je hranice mezi láskou a vydíráním. Mám právo chtít po svých dětech péči? Nebo je to sobecké? Vždyť jsem je vychovala k samostatnosti právě proto, aby mohli žít svůj život.

Večer si sednu ke stolu a začnu psát dopis. Ne závěť – dopis svým synům.

„Milí Honzo a Petře,

vím, že máte své životy a práce je hodně. Ale někdy se cítím sama a potřebovala bych vás víc u sebe. Nechci vás vydírat ani vám nic vyčítat. Jen vás prosím – zkuste si na mě najít čas. Ne kvůli dědictví nebo povinnostem. Kvůli mně. Vaší mámě.“

Dopis nechám ležet na stole a jdu spát s pocitem úlevy i strachu zároveň.

Ráno mi volá Petr: „Mami, přijedeme s Markétou na víkend. Přivezeme ti koláč.“ V hlase má něco nového – možná pochopení?

Sedím u okna a dívám se ven na dvorek, kde kdysi kluci hrávali fotbal. Přemýšlím: Je správné chtít po dětech víc? Nebo bych měla být vděčná za to málo, co mám?

Možná nejsem jediná máma v Česku, která cítí tuhle bolestnou prázdnotu mezi čtyřmi stěnami bytu.

Co myslíte vy? Kde je hranice mezi rodičovskou láskou a zoufalstvím? Máme právo chtít od svých dětí víc než jen povinné telefonáty?