Můžu ještě věřit svému srdci? Příběh o lásce, nedůvěře a rodinných poutech ve věku, kdy už by mělo být všechno jasné

„Mami, prosím tě, otevři oči! Ten chlap tě jen využívá!“ křičela na mě Klára, moje jediná dcera, zatímco jsem stála v kuchyni a třásly se mi ruce. Držela jsem v nich hrnek s čajem, který mi už dávno vystydl. Bylo mi sedmapadesát a poprvé po letech jsem měla pocit, že mi srdce znovu bije. Ale místo radosti jsem cítila jen tíhu a strach.

Když jsem před rokem potkala Karla na autobusové zastávce v Dejvicích, netušila jsem, že se můj život obrátí vzhůru nohama. Byl vtipný, galantní, měl laskavé oči a vždycky věděl, jak mě rozesmát. Po tolika letech samoty – od smrti mého muže Petra – jsem se najednou cítila zase jako žena. Jenže Klára byla od začátku podezřívavá. „Proč by se někdo takový zajímal zrovna o tebe?“ ptala se mě jednou večer, když jsme spolu seděly u vína. Její slova mě bodla do srdce víc než bych čekala.

Karla jsem poznávala pomalu. Chodil se mnou na procházky do Stromovky, nosil mi květiny z tržnice na Kulaťáku a vyprávěl mi o svém životě – o tom, jak přišel o práci v továrně v Kladně, jak se rozvedl a jak mu chybí jeho dospělý syn. Věřila jsem mu každé slovo. Jenže Klára začala pátrat. „Mami, víš vůbec, kde bydlí? Proč tě nikdy nevzal k sobě domů?“ vyzvídala. A já jsem si najednou uvědomila, že vlastně nevím.

Jednoho večera přišla Klára ke mně domů s výrazem, který jsem u ní neviděla od doby, kdy jí bylo patnáct a přistihla jsem ji s cigaretou na balkoně. „Mluvila jsem s jeho bývalou ženou,“ řekla mi bez obalu. „Víš, že má dluhy? A že už několika ženám slíbil manželství a pak zmizel?“

Zamrazilo mě. Karel mi nikdy o dluzích neřekl ani slovo. Ale copak bych to nepoznala? Vždyť byl tak pozorný, nikdy po mně nic nechtěl… nebo snad chtěl? Začala jsem si vybavovat všechny ty drobnosti – jak si občas půjčil peníze na vlak, jak mu „náhodou“ nevyšla výplata a já mu zaplatila oběd.

„Mami, prosím tě, nenech se znovu zranit,“ šeptala Klára a poprvé po dlouhé době mě objala tak pevně, až jsem měla pocit, že se vracíme do dob, kdy byla malá holčička a bála se bouřky.

Ale co když se mýlí? Co když je Karel opravdu ten pravý? Vždyť i já mám právo na štěstí! Celé týdny jsem žila v napětí mezi dvěma světy – mezi láskou ke Karlovi a láskou ke své dceři. Každý telefonát od Kláry byl plný výčitek a obav. Každé setkání s Karlem bylo jako únik do jiného vesmíru.

Jednoho dne jsem se rozhodla Karla konfrontovat. Seděli jsme spolu v kavárně na Letné a já mu položila otázku přímo: „Karle, proč jsi mi nikdy neřekl o svých dluzích?“

Ztuhl. Chvíli mlčel a pak sklopil oči. „Chtěl jsem ti to říct… bál jsem se, že mě opustíš.“

„A co tvoje bývalá žena? Proč o tobě říká takové věci?“

„Byli jsme spolu nešťastní,“ zamumlal. „Ona… ona mě nikdy nepochopila.“

Cítila jsem v sobě směs vzteku a lítosti. Chtěla jsem mu věřit, ale zároveň jsem slyšela hlas své dcery: „Nenech se znovu zranit.“

Doma jsem seděla dlouho do noci u okna a dívala se na prázdnou ulici pod sebou. Přemýšlela jsem o tom, kolik let už žiju jen pro ostatní – pro Kláru, pro vnoučata, pro vzpomínku na Petra. A teď mám šanci začít znovu… nebo si jen nalhávám?

Další den přišla Klára nečekaně na návštěvu. „Mami,“ řekla tiše, „já tě nechci ztratit. Ale bojím se o tebe.“

Objaly jsme se a já jí slíbila, že budu opatrná. Ale v srdci mi zůstala trhlina – mezi touhou po lásce a strachem ze zrady.

Karel mi později napsal dlouhý dopis. Omlouval se za všechno, co mi zatajil. Nabídl mi, že spolu půjdeme na finanční poradnu i na terapii pro páry. Prý chce začít znovu – tentokrát upřímně.

Nevím, co mám dělat. Mám riskovat všechno kvůli lásce? Nebo mám dát přednost jistotě a klidu své rodiny? Je možné být šťastná i proti vůli těch nejbližších?

Možná je tohle otázka pro vás: Má člověk právo začít znovu i ve věku, kdy už by měl mít všechno vyřešené? Nebo je lepší poslouchat varování těch, kteří nás milují nejvíc?