Můj muž zůstal u tchyně: Jak jsem se naučila žít s vlastními zklamáními

„Tak už mi to řekni, Petře! Proč se pořád vracíš k mámě? Copak ti nestačím já? Copak ti nestačí náš domov?“ křičela jsem v kuchyni, zatímco jsem třásla rukama a slzy mi stékaly po tvářích. Petr stál u dveří, pohled upřený do podlahy, a v ruce svíral klíče od auta. Bylo to už potřetí tento týden, co mi oznámil, že musí „pomoci mamince“ s nějakou banální záležitostí – tentokrát prý potřebovala vyměnit žárovku.

„Lucko, prosím tě, nebuď taková. Mamka je sama, táta jí umřel před třemi lety…“ začal tiše, ale já ho přerušila.

„A já? Já jsem kdo? Jenom někdo, kdo ti vaří a pere? Kdo tě čeká večer doma?“

Petr mlčel. V tom tichu jsem slyšela jen tikot hodin a svůj vlastní dech. Bylo mi 34 let a měla jsem pocit, že se mi život rozpadá pod rukama. Vždycky jsem si představovala, že manželství je o podpoře, o společném boji proti světu. Ale teď jsem bojovala sama – proti jeho matce, proti jeho slabosti, proti vlastnímu strachu z opuštění.

Když jsme se brali, byla jsem přesvědčená, že Petr je ten pravý. Miloval mě něžně a upřímně, smáli jsme se spolu a plánovali budoucnost. Jenže pak přišla nemoc jeho otce a Petr se začal vracet do rodného domu čím dál častěji. Po smrti tchána už tam byl skoro pořád. Nejprve jsem to chápala – smutek je těžký a maminka potřebovala oporu. Ale když už to trvalo druhý rok a Petr si tam dokonce nechal část oblečení, začala jsem chápat, že něco není v pořádku.

Moje kamarádka Jana mi jednou řekla: „Lucko, musíš si dupnout! Jinak budeš navždycky druhá.“ Jenže jak si dupnout na člověka, kterého milujete? Jak mu říct, že vás jeho slabost ničí?

Jednoho večera jsem seděla sama v obýváku a dívala se na fotky z naší svatby. Byli jsme tam šťastní – já v bílých šatech, on s úsměvem od ucha k uchu. Kde se to všechno pokazilo? Vzpomněla jsem si na slova své mámy: „Hlavně si vezmi chlapa, co tě podrží.“ Jenže Petr mě teď nepodržel. Držel jen svou maminku.

Začala jsem být podrážděná. Každý telefonát od tchyně mě rozčiloval. Každé Petrovo balení tašky bylo jako rána do srdce. Jednou jsem mu dokonce schválně schovala klíče od auta – chtěla jsem ho donutit zůstat doma. Místo toho jsme se pohádali tak, že odešel pěšky a nevrátil se celou noc.

Tchyně mi volala skoro každý den. „Lucko, prosím tě, pošli mi Petra, potřebuji s něčím pomoct.“ Někdy to byla rozbitá polička, jindy nákup nebo jen společnost u televize. Začala jsem mít pocit, že mě nenávidí – že mě vidí jako vetřelce, který jí vzal syna. Jednou mi dokonce řekla: „Víš, Lucie, Petr je jediný muž v mém životě. Doufám, že to chápeš.“

Cítila jsem se jako ve špatném filmu. Kamarádky mě litovaly nebo radily rozvod. Ale já nechtěla vzdát všechno, co jsme spolu s Petrem prožili. Zkoušela jsem s ním mluvit – navrhovala jsem kompromisy: „Pojďme za maminkou společně,“ nebo „Co kdybychom jí najali paní na úklid?“ Petr vždycky jen pokrčil rameny a řekl: „To není ono.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem musela přiznat nahlas: „Můj muž mě nechává samotnou kvůli své matce.“ Psycholožka mi řekla: „Lucie, musíte si ujasnit své hranice. Co jste ochotná snést?“ Ale já nevěděla. Chtěla jsem být silná žena, ale zároveň jsem nechtěla být sama.

Jednoho dne přišel Petr domů s kufrem v ruce. Myslela jsem si, že se konečně rozhodl pro nás dva. Místo toho řekl: „Lucko, chvíli tu nebudu. Mamka je po operaci kolene a potřebuje mě víc než kdy jindy.“

„A co já?“ zašeptala jsem.

„Ty to zvládneš,“ odpověděl.

V tu chvíli ve mně něco prasklo. Přestala jsem brečet a začala jednat. Přestala jsem vařit pro dva, prát jeho košile a čekat na něj do noci. Začala jsem chodit na jógu a na výlety s kamarádkami. Pomalu jsem si zvykala na ticho v bytě – a na svobodu.

Po třech měsících mi Petr zavolal: „Lucko, můžu se vrátit?“

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Nevím, jestli ještě chci být tou druhou.“

Dnes už vím, že láska nestačí, když chybí respekt a odvaha postavit se za vlastní rodinu. Možná je tohle konec našeho příběhu – nebo nový začátek jen pro mě.

Někdy si říkám: Je lepší být sama než žít ve stínu cizí ženy – i když je to tchyně? Co byste udělali vy na mém místě?