Když přijela tchyně: Jen její hrozná povaha zůstala stejná

„Tohle je snad vtip, ne?“ ozvalo se ode dveří, sotva jsem položila na stůl mísu s bramborovým salátem. Tchyně Miluše stála v předsíni s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozpustit led. „Takhle to servíruješ? U nás doma by tohle neprošlo ani na pohřbu!“

V tu chvíli jsem měla chuť tu mísu vzít a vyhodit ji z okna. Můj muž Petr se tvářil provinile a raději zmizel do ložnice pod záminkou, že musí něco hledat. Zůstala jsem sama s Miluší, která už si sundávala kabát a kriticky si mě měřila od hlavy k patě.

„Jsi nějaká bledá, Lucie. Nejsi těhotná, že ne? To bys měla aspoň důvod být tak unavená. Ale spíš jsi líná, co?“

Zhluboka jsem se nadechla a počítala do deseti. Vždycky jsem se snažila být nad věcí, ale s Miluší to prostě nešlo. Každý její pohled, každé slovo bylo jako škrábanec na skle – drobný, ale nepříjemný.

Petr se vrátil až ve chvíli, kdy už Miluše seděla u stolu a začala rozebírat, jak špatně jsem utřela prach na poličkách. „Petře, řekni něco,“ sykla jsem na něj potichu, když jsem kolem něj procházela do kuchyně.

„Maminka to myslí dobře,“ zamumlal a rychle se napil vody.

Tohle byla jeho oblíbená věta. Maminka to myslí dobře. Jenže já věděla, že Miluše nikdy nic nemyslela dobře – aspoň ne vůči mně. Od začátku našeho vztahu mi dávala najevo, že nejsem dost dobrá pro jejího syna. Prý neumím vařit, neumím uklízet a hlavně – neumím si ho udržet.

Vzpomněla jsem si na naši svatbu před pěti lety. Miluše tehdy přišla v bílých šatech a celý večer vyprávěla historky o tom, jak byl Petr jako malý nemocný a jak ho zachránila před jistou smrtí. Všichni hosté se smáli, ale já měla chuť brečet.

Teď seděla v našem obýváku a rozkazovala mi jako služce. „Lucie, přines mi prosím tě deku, tady je zima jak v márnici.“

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem strojeně mile a šla do ložnice. Tam jsem se na chvíli opřela o dveře a snažila se uklidnit. Proč mi Petr nikdy nepomůže? Proč vždycky stojí na její straně?

Když jsem se vrátila s dekou, Miluše už měla v ruce můj mobil. „Co to máš za tapetu? To je nějaký pes? To není moc reprezentativní.“

„To je náš Maxík,“ odpověděla jsem klidně.

„No jo, pes místo dítěte…“ povzdechla si teatrálně.

Ten večer byl nekonečný. Miluše komentovala všechno – od toho, jak skládám prádlo, až po to, že máme v lednici příliš mnoho jogurtů. Petr byl celou dobu zticha nebo se snažil odvést řeč jinam.

Když jsme konečně zůstali sami v ložnici, rozbrečela jsem se. „Já už to nevydržím, Petře! Proč jí nikdy nic neřekneš?“

Petr mě objal a šeptal: „Je to moje máma… Nechci ji ranit.“

„A co já?“ vyhrkla jsem zoufale.

Druhý den ráno jsem našla Miluši v kuchyni, jak přerovnává moje hrnce. „Takhle to nemůžeš mít! Všechno je na špatném místě!“

„Miluše, prosím vás… To je moje kuchyň,“ řekla jsem poprvé nahlas něco, co jsem si vždycky jen myslela.

Podívala se na mě překvapeně – možná poprvé za celou dobu. „No dovol! Já jen chci pomoct.“

„Nepotřebuju vaši pomoc,“ řekla jsem tiše, ale pevně.

V tu chvíli vešel Petr. „Co se děje?“

„Tvoje žena mě tady nechce,“ obrátila se na něj Miluše s hraným smutkem.

Petr zaváhal. Díval se z jedné na druhou a já cítila, jak se ve mně něco láme.

„Petře, já už takhle dál nemůžu,“ řekla jsem napůl šeptem. „Buď mi pomůžeš nastavit hranice, nebo… nebo nevím.“

Bylo ticho. Pak Petr poprvé za těch pět let řekl: „Mami, Lucie má pravdu. Je to náš domov.“

Miluše vstala a uraženě si sbalila věci. „Tak já už asi pojedu. Nechci být na obtíž.“

Když odešla, bylo v bytě najednou ticho – zvláštní ticho plné úlevy i smutku.

Seděla jsem s Petrem u stolu a poprvé jsme spolu mluvili otevřeně o tom, co nás trápí. O jeho strachu z matky i o mé bolesti z toho všeho mlčení.

Od té doby už Miluše k nám nejezdí tak často. A když přijede, Petr stojí při mně.

Někdy si říkám – proč je tak těžké říct nahlas to, co nás bolí? A proč nám někdy trvá roky najít odvahu postavit se za sebe? Co byste udělali vy na mém místě?