Když pomoc bolí: Příběh jedné české rodiny o nevděku a rozdělených srdcích

„Tak už to zase přivezli? Copak si myslí, že jsme úplně neschopní?“ slyším Petra, jak polohlasem syčí v předsíni. Srdce mi sevře ledová ruka. Stojím za dveřmi s taškami plnými jídla, které jsem včera večer vařila do noci. Klára, naše jediná dcera, se na mě ani nepodívá. „Ahoj mami,“ řekne tiše a rychle zmizí v dětském pokoji za malým Tomáškem.

Zůstanu stát v kuchyni, kde to voní po guláši a čerstvých houskách. Petr si mě nevšímá, sedne si k počítači a začne zuřivě klikat myší. Snažím se nebrečet. Vždyť to dělám pro ně! Pro Kláru, pro Tomáška, pro jejich rodinu. Vždyť když byla Klára malá, nikdy jí nic nechybělo. Její tatínek, můj muž Honza, pracoval ve fabrice na tři směny, já byla učitelka v mateřské škole. Nikdy jsme nebyli bohatí, ale Klára měla vždycky nové boty, mohla jezdit na tábory, chodila na klavír i na keramiku.

Když si Klára přivedla Petra domů, nebyli jsme nadšení. Petr byl tichý, trochu uzavřený, pracoval jako skladník a často měnil zaměstnání. Ale Klára byla šťastná a my chtěli její štěstí podpořit. Svatbu jsme jim zaplatili celou – i když jsme museli sáhnout do úspor na opravu střechy. Když se jim narodil Tomášek a Petr přišel o práci, začali jsme jim vozit nákupy. Nejdřív byli vděční. Klára mi psala děkovné SMSky, Petr se usmíval.

Jenže časem se něco změnilo. Petr začal být podrážděný, Klára unavená a uzavřená. Přestali nás zvát na návštěvy. Když jsme přijeli neohlášení s jídlem nebo penězi na složenky, tvářili se rozpačitě. Jednou jsem slyšela Kláru, jak říká Petrovi: „Já už to nevydržím, pořád nám něco nosí…“

Jednou večer jsem to nevydržela a rozplakala se Honzovi na rameni. „Děláme něco špatně?“ ptala jsem se zoufale. Honza jen mlčky pohladil mou ruku. „Možná bysme jim měli dát víc prostoru,“ řekl tiše.

Ale jak mám dát prostor vlastní dceři, když vidím, že nemají peníze ani na ovoce pro malého? Jak mám nechat vnuka bez pořádného oběda? Přesto jsme zkusili omezit návštěvy i pomoc. Čekali jsme, jestli se ozvou sami. Neozvali.

Jednoho dne mi přišla od Kláry zpráva: „Mami, prosím tě, už nám nic nevozte. Petr je z toho nervózní.“ Seděla jsem u stolu a dívala se na mobil jako omráčená. Honza jen pokrčil rameny: „Musíme to respektovat.“

Začala jsem mít pocit, že jsem selhala jako matka. Vždyť jsem chtěla jen pomoct! Proč je to špatně? Proč mi Klára nevolá? Proč mě nepotřebuje?

Jednou v noci jsem nemohla spát a napsala Kláře dlouhý e-mail. Omluvila jsem se jí za všechno – za to, že jsme možná byli moc pečující, moc ochranitelští, že jsme jí nedali dost prostoru být dospělá. Odpověď přišla až za dva dny: „Mami, mám tě ráda, ale musíme si věci řešit sami. Potřebuju být máma po svém.“

Od té doby jsme s Honzou začali žít víc pro sebe. Chodíme na procházky do lesa, jezdíme na kolech kolem Berounky. Ale pokaždé když míjíme hřiště, kde si kdysi hrála malá Klára, cítím v srdci prázdno.

Nedávno mi zavolala: „Mami, Tomášek má narozeniny. Přijdeš?“ Byla jsem šťastná jako malá holka. Přinesla jsem jen malý dárek – knížku pohádek a domácí koláč. Nic víc.

Večer po oslavě mi Klára šeptla: „Děkuju, že jsi to pochopila.“

Sedím teď u okna a dívám se do tmy. Přemýšlím: Je možné milovat až příliš? Kde je hranice mezi pomocí a vměšováním? Máme právo chránit své děti před vším zlým – nebo je musíme nechat padnout?

Co byste udělali vy? Jak jste to měli ve své rodině?