Nechci, aby u nás manželova sestřenice bydlela během vysoké školy

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, když mi v kuchyni mezi vařením večeře oznámil, že jeho sestřenice Klára bude bydlet u nás. „Jen na pár let, než dostuduje. Vždyť víš, jak je to s kolejemi v Praze,“ řekl klidně a ani se neobtěžoval zvednout oči od telefonu. V tu chvíli jsem měla chuť s tím hrncem třísknout o stůl.

Kláru jsem znala jen z rodinných oslav – vždycky byla ta tichá, trochu nesmělá holka z malého města, co se držela v koutě. Ale teď měla přijít do našeho bytu na Vinohradech a stát se součástí našeho každodenního života. „A co já? Ptáš se mě vůbec, jestli s tím souhlasím?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. Petr jen pokrčil rameny: „Je to rodina. Pomůžeme jí.“

První den, kdy Klára přijela s kufrem a očima plnýma očekávání, jsem se snažila být milá. Ukázala jsem jí pokoj pro hosty, koupelnu, kde bude mít svůj ručník, a lednici, kde si může dát svoje věci. „Děkuju moc, Jano,“ řekla tiše a já v jejím hlase slyšela upřímnou vděčnost. Jenže už první večer jsem cítila, jak se mi stahuje žaludek. Petr byl najednou pozornější – smál se jejím vtipům, ptal se na její studium, dokonce jí nabídl pomoc s učením matematiky. Já seděla stranou a připadala si jako cizinec ve vlastním domě.

Začalo to nenápadně. Klára si půjčila můj hrnek na kávu – ten s nápisem „Nejlepší máma na světě“, který mi dal syn k narozeninám. Pak si bez ptaní vzala můj šampon. Jednou večer jsem přišla domů z práce a našla je oba v obýváku – smáli se u nějakého seriálu a na stole byly chipsy a dvě skleničky vína. „Jano, pojď za námi!“ volal Petr vesele. Ale já měla pocit, že už tam pro mě není místo.

Začala jsem být podrážděná. Každý den jsem nacházela nové drobnosti – Klářiny boty rozházené v předsíni, její oblečení pověšené na balkoně vedle mého prádla, její poznámky rozložené po stole v kuchyni. Snažila jsem se to řešit s Petrem: „Měla by si po sobě uklízet. A taky bys mohl trávit víc času se mnou.“ On jen mávl rukou: „Přeháníš. Je to mladá holka, potřebuje trochu podpory.“

Jednoho večera jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi jejího pokoje. Smáli se a šeptali si něco o dětství na chalupě u babičky. Připadala jsem si jako vetřelec. Když jsem pak přišla do ložnice, Petr už spal. Otočil se ke mně zády.

Začala jsem Kláře závidět její lehkost, mladistvou energii i to, jak snadno si získala Petra na svou stranu. Připadala jsem si stará, neviditelná a zbytečná. Jednou ráno jsem se rozbrečela v koupelně – tiše, aby to nikdo neslyšel.

Situace vyvrcholila o Vánocích. Klára přinesla domů stromek – prý aby nám udělala radost. Petr byl nadšený: „To je od tebe krásné! Jano, podívej!“ Ale já viděla jen další důkaz toho, že už nejsem ta hlavní žena v jeho životě.

Na Štědrý den jsme seděli u stolu a já pozorovala Petra a Kláru, jak si vyprávějí historky z dětství. Syn byl zamlklý a já cítila, jak se mezi námi všemi rozprostírá neviditelná zeď.

Po svátcích jsem to už nevydržela. Večer jsem si sedla k Petrovi a řekla: „Takhle to dál nejde. Připadám si tu jako cizinec. Klára je fajn holka, ale já už nemůžu.“ Petr byl překvapený: „To přece nemyslíš vážně! Je to jen dočasné.“

„Ale co když to není jen o Kláře?“ zeptala jsem se tiše. „Co když jsme se my dva už dávno vzdálili?“

Petr mlčel dlouho. Nakonec řekl: „Nevím.“

Druhý den ráno jsem šla za Klárou. „Musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně. Klára sklopila oči: „Já vím, že vám tu překážím…“

„Nejde o tebe,“ přerušila jsem ji rychle. „Jde o nás všechny.“

Nakonec jsme se domluvily – Klára si našla spolubydlení s kamarádkou z fakulty a za měsíc odešla. V bytě bylo najednou ticho a prázdno.

S Petrem jsme začali chodit na párovou terapii. Není to jednoduché – někdy mám pocit, že jsme každý na jiné planetě. Ale aspoň jsme začali mluvit.

Teď často přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí rodině a ochranou vlastního štěstí? A kolik toho má člověk obětovat pro druhé, než ztratí sám sebe? Co byste udělali vy na mém místě?