Odkazuji svůj dům nejstarší vnučce: Když syn selhal, je řada na ní

„Tohle je nespravedlivé! Vždyť jsem tvůj syn!“ křičel na mě Petr, když jsem mu oznámila své rozhodnutí. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Věděla jsem, že tohle bude těžké, ale nikdy jsem si nepředstavovala, jak moc to bude bolet.

Petr byl vždycky můj jediný syn. Když se narodil, byla jsem nejšťastnější žena na světě. Ale časem se mezi nás vkradla vzdálenost. Osm let byl ženatý s Lenkou – ženou, která do naší rodiny nikdy nezapadla. Byla tvrdohlavá, hádavá a nikdy mi nedala pocítit, že bych byla vítaná v jejich životě. Po rozvodu se Petr změnil. Začal pít, střídal práce a o svou dceru Terezu se téměř nezajímal.

Tereza… Moje vnučka. Jediná, kdo mi zůstal. Když jí bylo deset, Lenka ji nechala u mě na prázdniny a už si pro ni nikdy nepřijela. „Ty si s ní poraď, já už nemůžu,“ řekla mi tehdy Lenka do telefonu a zavěsila. Tereza stála v předsíni s malým kufrem a slzami v očích. Objala jsem ji a slíbila jí, že ji nikdy neopustím.

Od té doby jsme byly spolu. Bylo to těžké – peněz nebylo nazbyt, já už byla v důchodu a Tereza potřebovala všechno: lásku, bezpečí i obyčejné věci jako nové boty nebo školní pomůcky. Petr se objevil jen občas, většinou když potřeboval půjčit peníze nebo přespat po hádce s další přítelkyní. Nikdy se nezeptal, jak se Tereza má. Nikdy jí nekoupil ani čokoládu k narozeninám.

Jednou večer, když jsme s Terezou seděly u stolu a ona si dělala úkoly, jsem ji pozorovala. Byla tak jiná než její otec – klidná, pracovitá, laskavá. „Babičko, proč mě táta nechce?“ zeptala se tiše. Zlomilo mi to srdce. „To není tvoje vina, zlatíčko,“ odpověděla jsem a pohladila ji po vlasech. „Někteří lidé prostě neumí milovat tak, jak by měli.“

Roky plynuly a Tereza rostla v krásnou mladou ženu. Sama si našla brigádu v knihovně, aby mi pomohla s účty. Nikdy si nestěžovala. Když jsem onemocněla a musela do nemocnice na operaci kyčle, byla to ona, kdo mě navštěvoval každý den a staral se o dům.

A pak přišel ten den – den, kdy jsem se rozhodla napsat závěť. Seděla jsem u stolu s notářkou paní Novotnou a třásly se mi ruce. „Jste si jistá?“ zeptala se mě tiše. „Ano,“ odpověděla jsem pevně. „Chci, aby všechno dostala Tereza. Můj dům, úspory… všechno.“

Když se to Petr dozvěděl, přišel domů jako uragán. „Tohle mi nemůžeš udělat! Vždyť jsem tvůj syn! Co si o tom lidi pomyslí?“ křičel a bouchal do stolu. „Lidi mě nezajímají,“ odpověděla jsem unaveně. „Zajímá mě jen to, kdo tu pro mě byl, když jsem to potřebovala.“

„Tereza je ještě dítě! Co s tím domem bude dělat?“ vyčítal mi dál.

„Tereza je dospělá a zodpovědná,“ řekla jsem klidněji, než jsem se cítila uvnitř. „A ty? Kdy jsi naposledy něco udělal pro svou dceru? Pro mě? Jen bereš a nikdy nic nedáš.“

Petr odešel prásknutím dveří a od té doby mi nevolal.

Tereza seděla tiše vedle mě a držela mě za ruku. „Babičko… já nechci, aby ses kvůli mně hádala s tátou.“

„To není tvoje vina,“ šeptla jsem jí do vlasů. „Ty jsi moje rodina.“

Někdy v noci přemýšlím, jestli jsem udělala správně. Vím, že tímhle rozhodnutím roztrhnu naši rodinu ještě víc. Ale když zavřu oči a vzpomenu si na všechny ty roky samoty a zklamání od vlastního syna… vím, že jinak to nejde.

Možná mě někteří odsoudí – že matka by měla odpouštět donekonečna. Ale kde je ta hranice? Kolikrát má člověk právo zklamat vlastní rodinu?

Když teď sedím u okna a dívám se na Terezu, jak zalévá zahrádku před domem, cítím klid i smutek zároveň.

Udělala jsem správně? Nebo bych měla dát Petrovi ještě jednu šanci? Co byste udělali vy na mém místě?