Neviditelné oběti Věry: Příběh zrady a nového začátku
„Věro, kde je moje košile? Zase jsi ji nedala do skříně!“ ozvalo se z ložnice. Petrův hlas byl podrážděný, jako vždycky, když něco nebylo přesně podle jeho představ. Stála jsem v kuchyni, ruce ponořené do dřezu plného špinavého nádobí, a cítila, jak mi v hrudi narůstá tíha. „Je v prádelníku, Petře! Vždyť víš, že tam dávám všechny vyžehlené věci,“ odpověděla jsem unaveně.
V tu chvíli mi hlavou probleskla otázka: Jak dlouho už žiju jen pro ostatní? Kolik let jsem se ztrácela mezi dětskými svačinami, domácími úkoly a nekonečným kolotočem práce a domácnosti? Když jsem si brala Petra, byla jsem přesvědčená, že jsme dokonalý pár. On – ambiciózní právník, já – učitelka na základce v našem malém městě u Pardubic. Dvě děti, domek na hypotéku, víkendové výlety na Seč. Všechno podle plánu. Jenže teď…
„Mami, kde mám bačkory?“ volal z chodby Honzík. „V botníku, zlato!“ odpověděla jsem automaticky. Všechno bylo automatické. Moje láska, moje péče, moje úsměvy. Jenže uvnitř mě už dlouho něco chybělo.
Ten den začal jako každý jiný. Ale skončil úplně jinak. Večer jsem šla do ložnice a uviděla Petrův mobil položený na nočním stolku. Nikdy jsem mu do něj nelezla – důvěra byla základ našeho vztahu. Ale tentokrát mě něco nutilo vzít ho do ruky. Možná to byla intuice, možná zoufalství. Displej se rozsvítil a já uviděla zprávu od „Lenky z práce“: „Dneska to bylo krásné… Chybíš mi.“
Srdce mi bušilo až v krku. Prsty se mi třásly, když jsem četla další zprávy. Byly jich desítky. Fotky, srdíčka, sliby. Najednou mi došlo, že všechno to napětí mezi námi, jeho pozdní příchody domů a neochota bavit se o čemkoli jiném než o práci… to všechno mělo důvod.
Seděla jsem na posteli a brečela potichu do polštáře, aby děti nic neslyšely. Když Petr přišel domů, snažila jsem se tvářit normálně. Ale v očích jsem měla slzy a v hlase trhlinu.
„Petře… musíme si promluvit.“
Ztuhl ve dveřích. „Co se děje?“
„Vím o Lence.“
Chvíli mlčel. Pak jen tiše řekl: „Chtěl jsem ti to říct…“
„Jak dlouho?“
„Půl roku.“
V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Tolik let společného života a on mě dokázal takhle zradit? Myslela jsem na všechny ty večery, kdy jsem čekala s večeří, na všechny ty dny, kdy jsem se snažila být dokonalou manželkou i matkou.
Následující týdny byly jako zlý sen. Petr se odstěhoval k Lence. Děti byly zmatené a ptaly se: „Kdy se táta vrátí?“ Musela jsem jim vysvětlit, že někdy dospělí dělají chyby a že je mám pořád ráda.
Začala jsem chodit do práce dřív a domů později. Ve škole si kolegyně šeptaly za mými zády – v malém městě se nic neutají. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.
Jednou večer přišla za mnou máma. „Věruško, musíš myslet taky na sebe,“ řekla a pohladila mě po vlasech jako malou holku.
„Ale jak? Celý život jsem žila pro rodinu… Teď nevím, kdo vlastně jsem.“
Začala jsem chodit na procházky po okolí. Sedávala jsem u Labe a přemýšlela o tom, co bude dál. Děti byly pro mě vším, ale věděla jsem, že musím najít i sama sebe.
Jednoho dne mi Honzík přinesl obrázek – nakreslil naši rodinu: mě, jeho a sestru Aničku. „Takhle jsme teď my tři,“ řekl vážně.
A tehdy mi došlo, že i když Petr odešel, pořád mám pro koho žít. A hlavně – musím žít i pro sebe.
Začala jsem chodit na keramiku do místního domu dětí a mládeže. Poprvé po letech jsem měla čas jen pro sebe. Poznala jsem nové lidi – třeba paní Martu, která ovdověla před deseti lety a přesto dokázala najít radost v každém dni.
Jednou večer mi přišla zpráva od Petra: „Odpustíš mi někdy?“ Dlouho jsem na ni koukala. Nakonec jsem napsala: „Nevím. Ale přeju ti štěstí.“
Dnes už vím, že život nekončí jednou zradou. Že i když nás někdo opustí, můžeme najít sílu začít znovu.
Někdy si ale pořád kladu otázku: Kolik žen kolem nás žije neviditelné oběti? A kdy konečně začneme žít i pro sebe?