„Jedno vnouče mi stačí!“: Příběh ženy, která musela bojovat za své dítě i rodinu
„Jedno vnouče mi stačí, Lucie. Další už nechci.“
Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik dní. Stála jsem v kuchyni u dřezu, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Tchyně, paní Marie, seděla u stolu s hrnkem kávy a dívala se na mě tím svým chladným pohledem. Právě jsem jí oznámila, že čekáme s Petrem dítě. Místo radosti nebo alespoň neutrální reakce přišla tahle ledová sprcha.
„Proč?“ vydechla jsem tiše, skoro šeptem. „Vždyť je to vaše krev…“
Marie si povzdechla a upila kávy. „Petr už má syna s Janou. Toho mám ráda. Další dítě je zbytečné komplikace. A vůbec, vy dva jste spolu sotva tři roky.“
Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. S Petrem jsme spolu začali po jeho rozvodu. Jeho bývalá žena Jana si vzala všechno – byt, auto, dokonce i psa. Petr odešel jen s kufrem oblečení a na pár měsíců se nastěhoval zpátky k matce. Tehdy jsem ho poznala – zlomeného, ale laskavého. Pomohla jsem mu postavit se na nohy, našli jsme si malý byt v Nuslích a začali znovu.
Petr byl šťastný, když jsem mu řekla o těhotenství. Objímal mě a smál se jako malý kluk. „To zvládneme, Lucko! Budeme rodina.“
Ale teď? Teď stála mezi námi jeho matka jako neprostupná zeď.
Večer jsem seděla na gauči a čekala na Petra. Když přišel domů, poznal podle mého výrazu, že něco není v pořádku.
„Co se stalo?“ zeptal se starostlivě.
„Tvoje máma… řekla mi, že další vnouče nechce.“
Petr si povzdechl a posadil se vedle mě. „To je prostě ona. Vždycky byla tvrdá. Ale na nás dva nemá právo.“
Jenže měla. Každý víkend chtěla, abychom jezdili do jejího bytu na Žižkově a navštěvovali i jeho syna Filipa z prvního manželství. Všechno muselo být podle ní – obědy v neděli, svátky u ní doma, dokonce i dovolené plánovala za nás.
Začala jsem si všímat, že Petr je pod tlakem. Když jsem navrhla, že bychom letos Vánoce strávili sami, málem se pohádal.
„Víš, jak by ji to ranilo? Už tak má pocit, že ji odstrkuju…“
„A co já?“ vybuchla jsem jednou večer. „Já tu taky existuju! Taky mám city! A teď čekám tvoje dítě!“
Petr mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny.
Tchyně mi začala volat skoro denně. „Lucie, doufám, že to dítě nebudeš tahat k nám každý víkend. Filip je ještě malý a potřebuje pozornost.“
Jednou mi dokonce řekla: „Víš, Lucko, já tě mám ráda… ale nikdy nebudeš jako Jana. Ta byla pořádná ženská.“
Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastní rodině.
Těhotenství bylo čím dál těžší. Petr byl často unavený z práce a já měla pocit, že na všechno zůstávám sama. Moje máma bydlí až v Brně a nemohla mi pomoct tak často, jak bych potřebovala.
Jednoho dne jsem to už nevydržela a rozplakala se přímo před Petrem.
„Já už nemůžu! Tvoje máma mě ničí! Má pocit, že má právo rozhodovat o našem životě! Já chci být šťastná…“
Petr mě objal a poprvé za dlouhou dobu řekl něco rozhodného: „Musíme si nastavit hranice.“
Druhý den jsme šli společně za Marií. Seděla ve svém oblíbeném křesle a dívala se na nás přes brýle.
„Mami,“ začal Petr tiše, „Lucka je moje žena. Čekáme spolu dítě a chci, abys to respektovala.“
Marie se zamračila. „Já jen nechci, aby Filip trpěl…“
„Filip má oba rodiče i tebe,“ řekl Petr pevněji než kdy dřív. „Ale já mám teď novou rodinu a potřebuju, abys to přijala.“
Marie dlouho mlčela. Pak vstala a odešla do kuchyně.
Cestou domů jsme byli oba vyčerpaní.
Následující týdny byly napjaté. Marie nám nevolala, nepsala. Bylo ticho – až příliš velké ticho.
Když se nám narodila dcera Anička, poslala Marie jen krátkou SMS: „Ať je zdravá.“
Bylo mi smutno. Chtěla jsem pro Aničku babičku – ne ledajakou babičku, ale tu opravdovou českou babičku s buchtami a pohádkami.
Často přemýšlím: Udělali jsme správně? Měla jsem bojovat víc? Nebo je lepší chránit své dítě před toxickými vztahy?
Co byste udělali vy? Má cenu bojovat za rodinu za každou cenu? Nebo je někdy lepší jít vlastní cestou?