Když láska nestačí: Jak jsem přestala věřit svému muži

„To si děláš srandu, Martine! Zase jsi nic neposlal na nájem?“ křičím do ticha našeho malého bytu na Jižním Městě. V ruce svírám mobil s výpisem z účtu a cítím, jak mi srdce buší až v krku. Martin sedí u počítače, sluchátka na uších, a dělá, že mě neslyší. V tu chvíli mám chuť s tím vším praštit – s manželstvím, s prací, se školou. Jenže nemůžu. Máme dvě děti a hypotéku na krku.

Ještě před třemi lety jsem byla obyčejná studentka pedagogiky na Karlovce. S Martinem jsme se poznali na festivalu v Hradci Králové. Smál se tehdy tak upřímně, že jsem mu věřila každé slovo. Měl velké plány – chtěl rozjet vlastní IT firmu, být svým pánem. Já snila o klidném životě, dětech a společných večerech u televize. Jenže sny se někdy rozplynou rychleji, než si člověk stihne uvědomit.

Když jsem otěhotněla s Terezkou, Martin už byl bez práce. Prý ho šéf v malé firmě podrazil a on se rozhodl, že už nikdy nebude dělat pro nikoho jiného. „Neboj se, Veru, já to zvládnu. Jen mi dej čas,“ říkal mi tehdy do očí. A já mu věřila. Jenže čas plynul a peníze docházely.

Začala jsem psát články na volné noze – nejdřív pro jeden malý web o mateřství, pak pro větší portály. K tomu jsem si našla brigádu v knihovně a dálkově pokračovala ve studiu. Každý den jsem vstávala v pět ráno, abych stihla napsat aspoň jeden článek, pak jsem chystala snídani dětem a běžela na přednášky nebo do práce. Martin? Ten většinou ještě spal.

„Martine, potřebuju, abys dneska vyzvedl děti ze školky,“ prosím ho jedno ráno. „Mám uzávěrku a musím do knihovny.“

„Zase? Já mám dneska rozdělaný projekt,“ odpovídá otráveně a ani se na mě nepodívá.

„Jaký projekt? Už půl roku mi říkáš, že něco rozjíždíš, ale zatím z toho nebyla ani koruna!“ vybuchnu.

„Ty mi vůbec nevěříš! Víš, jak je těžké něco začít v tomhle státě?“ brání se Martin.

V tu chvíli bych nejradši křičela ještě víc, ale děti už jsou vzhůru a nechci je děsit. Tak jen polknu slzy a jdu dál.

Večer sedím u počítače a píšu článek o tom, jak zvládat stres v rodině. Ironie osudu – sama mám pocit, že už to dál nevydržím. Když přijde Terezka a obejme mě kolem krku, rozbrečím se. „Maminko, proč pláčeš?“ ptá se mě tiše.

„Jen jsem unavená, zlatíčko,“ zalžu jí.

Někdy mám pocit, že žiju ve dvou světech. Ve škole mě obdivují za to, jak všechno zvládám – děti, práci i studium. Doma jsem ale jen ta protivná ženská, co pořád něco vyčítá.

Jednou večer slyším Martina telefonovat s kamarádem: „Hele, Verča je teď fakt protivná. Pořád jen řeší prachy a vůbec nechápe, jak je těžký něco vybudovat.“

V tu chvíli mi dojde, že už nejsem jeho partnerka. Jsem jen jeho sponzor.

Začínám si všímat detailů – jak Martin utrácí za nové hry na počítač nebo si objednává drahé jídlo přes DámeJídlo, zatímco já počítám každou korunu v Lidlu. Když mu to vyčtu, urazí se: „Tak mi to nekupuj! Já si to nějak zařídím.“

Jednou přijdu domů dřív z práce a najdu ho spát na gauči uprostřed dne. Děti jsou samy v pokoji a hrají si na tabletu. V tu chvíli mi dojde, že takhle už dál nemůžu.

Večer si sednu k Martinovi: „Musíme si promluvit. Takhle to dál nejde. Já už nemůžu všechno táhnout sama.“

Martin mlčí. Pak jen řekne: „Tak si najdi někoho lepšího.“

Ta věta mě bodne do srdce jako nůž. Vždycky jsem věřila, že manželství je o podpoře a respektu. Ale jak mám respektovat někoho, kdo mě nechává padnout?

Začínám přemýšlet o rozvodu. Bojím se toho – kvůli dětem, kvůli tomu, co řekne rodina. Moje máma mi říká: „Verunko, chlapi jsou prostě takoví. Musíš být trpělivá.“ Ale já už trpělivost nemám.

Jednou večer sedím sama v kuchyni a píšu další článek – tentokrát o tom, jak poznat toxický vztah. Každé slovo mě bolí, protože vím, že píšu o sobě.

Dívám se na spící děti a přemýšlím: Má cenu obětovat vlastní štěstí kvůli rodině? Nebo je lepší odejít a začít znovu?

Možná nejsem jediná žena v Česku, která tohle řeší. Kolik z nás táhne rodinu sama a přitom slyší jen výčitky? Je možné znovu najít úctu k člověku, který vás zklamal? Co byste udělali vy na mém místě?